Kennedy, Nikita

Kennedy, Nikita Zdroj: United States Department of State

Česko á la USA: Je u nás použitelný americký partajní systém?

Jan Berwid-Buquoy

Každý národ má svou specifickou mentalitu. Co funguje na Aljašce, těžko se ujme v Saudské Arábii a to, co praktikují ve Francii, nelze automaticky převézt do Finska. Po zveřejnění článku „Hrozí českému národu chaos a celospolečenská anarchie?“ na Reflex.cz jsem obdržel celou řadu soukromých dotazů, zdali by nebylo pro naše specifické vládní krize řešením zavedení partajního systému USA v Čechách.

 

Možná, že zklamu všechny zájemce o tuto problematiku, ale i kdyby to řešení bylo, americký stranický systém u nás nemá žádnou tradici a tím neodpovídá naší poněkud demokraticko-anarchistické a silně romantické mentalitě. My jsme spíš Komenští, Máchové a Havlové než Rockefellerové, Fordové nebo Kennedyové. Nyní však k věci. Jak vlastně funguje partajnictví v USA?

 

 

Americké politické strany (republikáni a demokraté) se jen velmi málo podobají politickým stranám v Evropě. Žádná z obou politických stran není homogením celkem, nezastupuje jednu třídu. Tradiční politické třídění v Evropě - konzervativci, sociální demokraté, zelení, liberálové atd. v USA neexistuje. Proto také nemají americké politické strany pevný a vyhraněný program. Lze z jistou dávkou určitosti tvrdit, že republikáni byli (až do voleb roku 1964) pro centralizovanou federální správu, kdežto mezi demokraty se spíše vyskytují zastánci samosprávy. Republikáni byli dříve více nakloněni izolacionismu, tzn. nezájmu o mezinárodní události (pokud šlo např. o Evropu), kdežto demokraté se svým voličstvem z nedávných přistěhovalců po 2. světové válce byli spíše spjati s Evropským děním.

 

U republikánů hrají větší roli zákulisní vlivy velkých monopolů a bank na Wall Street, ale multimilionáři se najdou i mezi demokratickými stoupenci (Kennedyové, Kerryové, Heinzové atd.), bankéři a velkopodnikatelé. Proto také obě strany nejsou od sebe hermeticky odtržené, jako je tomu všude v Evropě, a případy přechodu z jedné strany do druhé nejsou považovány za zradu nebo renegátství. V kongresu nejsou vzácné ani případy, kdy ten či onen poslanec hlasuje proti vlastním straníkům spolu s odpůrci. Nikdo se nad tím nepozastavuje a nikdo se nesnaží nikoho za to ze strany vyobcovat. Jednou jsem napsal kritický článek o Václavu Klausovi (“Terra Inkognita zvaná Václav Klaus“ na Aktuálně.cz). Takřka okamžitě jsem byl přinucen z ODS vystoupit. Neexistoval žádný pardon. Kdo se dotkl “posvátné krávy“ ODS, zvané Václav Klaus, byl z ODS doslova vyhozen na chodník!

 

Politická osobnost v USA znamená mnohem více než politický program. Američané si velmi váží lidí bohatých a úspěšných. To v evropských mentalitách tak časté není.

 

 

Vítězný president v USA by měl vládu sestavovat z vynikajících odborníků a nikoli podle stranických intrik a pletichaření. Demokratický president přibírá do vlády republikány a naopak. Demokrat John F. Kennedy sice nemusel, ale přenechal klíčovou pozici ministra obrany republikánovi Robertovi McNamarovi. Nikdo se nad tím v USA nepozastavoval. Bylo by něco podobného možné ve vyintrikovaných stranických kuloárech české vlády? To sotva.