2. 8. 2011: Den, kdy zbankrotují Spojené státy?
V pondělí 16. května dosáhl veřejný dluh USA Kongresem povoleného stropu ve výšil 14,294 bilionu dolarů. Ministerstvo financí se může různými operacemi na této hranici udržet do 2. srpna letošního roku. Co bude pak? Budou Spojené státy nakonec první zemí, která zbankrotuje v souvislosti s poslední ekonomickou krizí?
Do roku 1917 musel každé jednotlivé zvýšení dluhu schvalovat Kongres. V tomto roce byl schválen Second Liberty Bond Act, jenž zavedl stropování dluhu. Vláda od té doby sice může zvyšovat dluh bez souhlasu Kongresu, ale jen do výše, kterou Kongres schválí. První strop v roce 1917 byl nastaven na 11,5 miliardy dolarů. Dnes je tedy 1243krát vyšší!
Dluh se navíc exponenciálně zvyšuje, limit byl od roku 1962 zvýšen 74krát. „Před sedmi lety zvýšil Kongres limit na 6,4 bilionu. To znamená, že jsme ho od té doby zdvojnásobili. Během pouhých sedmi let,“ upozorňuje republikánský (jinak libertarián) kandidát na prezidenta a dlouholetý kongresman Ron Paul.
Nyní se vede slovní válka o to, zda strop zvýšit, nebo ne. Republikáni vyžadují masivní škrty, které by během deseti let uspořily dva až čtyři biliony dolarů. Demokraté se zase obávají zvýšených úroků z dluhu, pokud strop nebude zvýšen okamžitě, a ztráty důvěry trhu. Podle Obamova ministra financí Timothy Geithnera by nezvýšení limitu znamenalo „katastrofální poškození ekonomiky, a to mnohem větší než finanční krize z let 2008 a 2009“.
Washington post uvádí mezi největší původce dluhu Baracka Obamu s navýšením 3,9 bilionu dolarů (hlavně kvůli sporným ekonomickým stimulům) a jeho předchůdce George Bushe s 4,36 bilionu (hlavně kvůli sporným válkám). Republikáni rozhodně nemají čisté svědomí a své kolegy kritizuje i zmíněný Ron Paul.
Podle Paula čelí USA nebezpečné dluhové spirále. „Vláda by měla utratit jen to, co vybere,“ říká nekompromisně Paul, známý svým neustálým hlasováním proti všemožnému zvyšování daní a výdajů, ať už byl u vlády kdokodliv.
Pravděpodobnější varianta je dnes ovšem taková, že se vláda s opozicí dohodne na výrazných škrtech a limit se o něco zvýší. V opačném případě by skutečně nastalo druhé kolo světové finanční a ekonomické krize, proti níž by první kolo vypadalo jako neškodné kýchnutí. Ne že by to bylo špatně – v celé nahotě by totiž všichni poznali, jaké zlo jsou nesplatitelné dluhy po celém světě, které se vládám za mlčení veřejnosti podařilo nakupit. Bylo by to jistě efektivní ponaučení.
