V Praze máme novou ulici Ronalda Reagana
O tom, jak se v Praze přejmenovala ulice Willyho Brandta na ulici Ronalda Reagana, o tom, jak Johanna Kammerlanderová vysoudila zpátky panství Walderode či o tom, co řekla Karolína Peake (VV) v rozhovoru pro Právo.
Novopečená místopředsedkyně vlády Karolina Peake v rozhovoru pro Právo celkem bez obalu oznámila, že další konflikt se dá čekat při jednání o rozpočtu na příští rok. „Což je boj, který probíhá vždycky, každý resort si hájí svou rozpočtovou kapitolu“. Problém je v tom, že pro VV představují jeden resort všechny ministerstva, obsazená stranou (což je nYní vymezeno v dodatku ke koaliční smlouvě). Tento celek je řízen z bytu pana Bárty, což je jakási paralelní Strakovka (od té oficiální není zase až tak daleko, takže kdyby se snad nedej Bože VV někdy zmocnily vlády v této zemi, nemusel by se pan Bárta stěhovat příliš nákladně). A ve sporu jde vždy o to, zda tento superresort položí vládu nebo ne. Nestraníci v resortech, které si VV vyhradily, mají přitom krátkou životnost, jak ukázal případ pana Šmerdy na dopravě. VV záhy zjistily, že se nim stal nevěrným (např. zrovna paní Peake vůči němu nemá žádné osobní výhrady, „ale poslední kroky činil v rozporu s politickým programem VV“ – četl jsem v jedné z detektivek o soudci Ti, že ve staré Číně ten, který se někomu chystal ukrátit život, nejprve k mordovanému pronesl řeč, že proti němu vůbec nic nemá, smysl toho rituálu bylo zabránit tomu, aby ho duch zavražděného chodil strašit; zde ovšem samozřejmě nejde o vraždu, ukrácen byl pouze politický život pane exministra, poroto i případné strašení je třeba chápat jen v přeneseném slova smyslu).
Johanna Kammerlanderová vysoudila zpátky panství Walderode na Turnovsku včetně zámku Hrubý Rohozec. Rozhodnutí soudu v Semilech není pravomocné, nepochybně bude následovat odvolání (člověk se jen těžko zbavuje dojmu, že ve sporech tohoto typu, když hrozí restituce, je možné se odvolávat tak říkajíc v cyklu pořád kolem dokola). Problém, na nějž narážejí ve věci majetku Karla des Fours Walderode čeští vlastenci, spočívá v tom, že dotyčnému bylo v roce 1947 navráceno československé občanství, čímž přestal být Němcem podle Benešových dekretů. Semilský soudce, který případ soudil, prohlásil (cituji dle MfD): „Pokud mu bylo občanství vráceno, je tím vyřešena otázka, zda se provinil, či neprovinil, a soudu nepřísluší to prověřovat“. Zřejmě se tu dostávají do konfliktu dvě právní pojetí: toto, které bych pro jednoduchost nazval alibistickým (Benešovy dekrety jsou platné, avšak konzumované, čili nebudeme je tak říkajíc znovu aplikovat, spokojíme se s tím, co už se stalo), a revolučně vlastenecké (pokud Benešovy dekrety nebyly v minulosti správně aplikovány, je třeba to napravit a aplikovat je znovu, „přesně a přísně“). Přitom Benešovy dekrety jsou věcně vzato ohavnost. Zároveň restituovat všechno, co podle nich bylo zabaveno, nejde. Restituční zákony z doby bezprostředně po převratu vedou do slepé uličky, a na případech jako je tento je to jasně vidět.
Více na: http://bohumildolezal.lidovky.cz