Měla by rozpadající se Evropskou unii znovu nahradit monarchie?
Tuto otázku jsem během dvou dnů, kdy se Vídeň loučila s posledním následníkem habsburského trůnu, který ještě reálně zažil monarchii, slyšela několikrát. Otto Habsburský za svého života odpovídal na podobné dotazy velmi diplomaticky. Koneckonců musel se nároků na habsburský trůn za svou osobu vzdát, aby vůbec mohl po druhé světové válce do Rakouska. Tak moc se rakouští socialisté báli, že by si rakouský lid znovu monarchii s Ottou v čele vynutil.
Když jsem volání po tzv. „starých habsburských časech“ slyšela v okolí chrámu Svatého Štěpána či před vchodem do Kapucínské krypty, kde je císařská hrobka, nepřekvapilo mě to. Ale když se o možnosti znovuobnovení monarchie dohadovali tři mladí muži v kavárně Braunhofer, zarazila jsem se. Začala jsem se proto po ulicích rakouské metropole i v hotelu, kde se mnou bydleli převážně byznysmeni, vyptávat. To, co u nás v Čechách vyvolává soucitný úsměv nad pomateným brebtáním, berou v Rakousku překvapivě jako něco, co není úplně nemožné.
Nejde samozřejmě o to, že by významná část Rakušanů věřila, že je možné a žádoucí během pár let zrušit republiku a obnovit monarchii v čele s nejstarším synem právě zesnulého Otta Karlem Habsburským. Nicméně jak jsem vyrozuměla, nějaká větší účast Habsburků na dění a směřování Rakouska by byla vítaná. A jednou… kdo ví. Vždyť se podívejte, kam se řítí unie. Tímto povzdechem a pokrčením ramen mi většina dotázaných vysvětlovala, proč jim připadá možnost monarchie (pro nás Čechy a Moravany šílená a nepředstavitelná i díky tvrdé protihabsburské propagandě) možná.