Jana Bobošíková chce bránit národní zájmy. „Zejména proti sudetoněmeckému landsmanšaftu“
Z dalších zpráv: Kritika se snáší na hlavu ministra Bessera a ruský tisk se pozastavuje nad zmírněním nehubkového zákona v ČR.
Jakýsi vnitřní konflikt zasáhl teď i TOP09. Ministra Bessera kritizují za to, že sloučil Státní operu s Národním divadlem, že souhlasí se zbouráním domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice, že zrušil památkovou ochranu gotických sklepů ve Spálené ulici a že chce povolit demolici nákladového nádraží Žižkov. Faktická likvidace Státní opery mne netěší, ale pokud na ni ministerstvo v současné době nemá peníze, nezbývá mu nic jiného. Dům na Václaváku není i podle odborníků žádný architektonický skvost, problém je, že na jeho místě má vyrůst (aspoň soudě podle obrázků na internetu) něco obludně velikého a ohavného. Pokud jde o gotické sklepy, ministr jen požádal své podřízené, aby věc znovu prošetřili. Za kritikou ministra je tak trochu cítit přesvědčení, že se nic starého nesmí bourat a nic nového stavět. Po ministrovi jde i předseda Schwarzenberg. Strana se podle něho nesmí dostat do podezření, že rozhodnutí ministra ovlivňují velkopodnikatelé v nemovitostech. Velkopodnikatelé jsou podezřelí, to je součást konzervativního vyznání TOP09. Konzervativní zásada je zjevná: podnikání, to prosím ano, ale co je moc, to je moc. Předseda poslaneckého klubu strany Laudát se přímo obává, že atak „developerů“ může vést k tomu, že Praha ztratí svou atraktivitu (nakonec by nám mohli zbourat i Hradčany). Nefouká u našich nejpravicovějších konzervativců náhodou vítr od Hrádečku zeleného?
Právo přineslo také rozhovor s Janou Bobošíkovou. Paní Bobošíková je pozoruhodná politička, spojuje v jakési syntéze pražské podhradí s Třídou politických vězňů. Velmi přesvědčivě o sobě proto tvrdí, že není ani pravicová, ani levicová. Jedním z jejích hlavních idejí je „obrana národních zájmů, zejména proti sudetoněmeckému landsmanšaftu“. Obávám se, že tím dnes díru do světa neudělá, je to podobné jako když se dnes vládní koalice pokouší zakázat KSČM. Zakázat KSČM bylo aktuální před dvaceti lety, bojovat proti sudetským Němcům letělo, ovšem u určité specifické části české veřejnosti v době Miroslava Sládka (tím samozřejmě nechci srovnávat sudetské Němce s komunisty, byla by to drzost).
Ruský tisk se pozastavuje nad zmírněním tzv. náhubkového zákona v ČR. V listě Kommersant zní titulek „Českým novinářům dovolil odposlouchávat v zájmu obecného blaha“, ironie je v tomto případě zcela na místě.
Václav Bělohradský v dnešním Salonu Práva rozvíjí své oblíbené téma hněvu (jde o hněv nad řáděním „hyperburžoazie“ a nad „agresivním pojetím soukromovlastnických práv“). Problémem dnešní krize jsou „vlny tekutého hněvu“, které je třeba demokraticky přetvořit „v kritické vědomí a to pak v alternativní politický program“. Podotýkám, že tento problém je pěkně zobrazen v románu Dmitrije Furmanova Čapajev, kde se z původního hněvivce neuvědomělého (tj. česky řečeno bandity) postupně stává hněvivec uvědomělý, tj. revolucionář. Tento proces usměrňuje pověřený specialista, komisař. Skoro se zdá, že pan Bělohradský je vlastně taky komisař, ovšemže v tom nejlepším slova smyslu.
Podle komentáře Karla Steigerwalda v dnešní MfD je spor o kácení na Šumavě jen taková politická šaškárna, v níž „jde o to, pro kterou partaj ten brouk žere stromy“. Nemyslím si to, připadá mi to cynické. Jde o vážnou věc, o střetnutí dvou myšlenek, které nemohou být zároveň obě správné.
Václav Klaus uveřejnil v LN článek na téma euro a kriticky se v něm vypořádává mj. s Barrym Eichengreenem z Kalifornské univerzity. V souvislosti s jeho názory na euro (je dnes prý laciné tvrdit, že jeho přijetí bylo chybou) říká: „Tvrdit teď, že bylo chybou „postavit v Evropě společný měnový dům…“, a neříkat to při desítkách svých projevů a článku na toto téma o mnoho let dříve, je neobhajitelné a neodpustitelné.“ Tomuhle způsobu uvažování nerozumím. Proč není rád, že ten člověk přišel, třeba později, na totéž, na co přišel on dříve? A navíc, jak to, že neodpustitelné? Všechno se dá odpustit, jenže to si musí být člověk vědomý toho, že je a bude třeba odpouštět i jemu.
