5 postřehů k panice na burzách. A kdo vlastně vyhrál tu hru na sraba?

1. Satirik Jon Stewart neopomenul ve své televizní Daily Show příležitost popřát Baracku Obamovi všechno nejlepší k jeho padesátinám a daroval mu kufr plný zpráv o historické ztrátě amerického ratingu AAA a pádech akcií na Wall Streetu jako „šutrů do bazénu“. Všechno nejlepší!

 

 

Křišťálová lupa|Reflex.czStewart pálil do americké administrativy ostrými už ve chvíli, kdy se dva dny před státním bankrotem hoši v Kongresu domluvili na zvýšení dluhového stropu. Namísto toho, aby jásal, jak potentáti s bílými kšticemi zachránili USA, se ve svém pořadu pozastavil nad tím, že pokud měl státní dluh původně z 14,29 trilionů dolarů narůst na 28,8 trilionů dolarů za deset let, zatímco po magické záchraně za pět minut dvanáct to bude jenom 26,3 trilionů dolarů, tak že to asi zase není až taková výhra („That´s what this all fucking thing was about?“). A že průšvih teprve začíná.

 

2. Šéfeditor francouzského měsíčníku Le Monde Diplomatique Serge Halimi situaci komentuje rozsáhlým historickým exkurzem, v jehož rámci se dostává k rozkošnému poznání, že státní dluhy byly vlastně vždycky tak trochu blamáž (např.: „Pokud se dluh, upsaný na 5% úrokovou sazbu, splácí ve měně, která devalvuje při 10 % ročně, pak je skutečná úroková sazba negativní - ve prospěch dlužníka.“). Ačkoliv to pak celé zní jako iracionální šaráda na nějakých docela dobrých drogách, Halimi tvrdí, že opak je pravdou:

 

Spider-Man už není běloch: Petera Parkera nahradí Miles Morales

Archív

„Tahle politika je racionální,“ píše, „a v konečném důsledku dosahuje svých cílů. Ty ale nespočívají v ukončení ekonomické a finanční krize, nýbrž ve sklízení jejích tučných odměn.“ Krizi vykládá jako příležitost k tomu, aby mohly být rušeny pracovní místa, snižovány výplaty, zvyšovány nepřímé daně a cena veřejných služeb. „Krize je dar z nebes pro neoliberály, kteří by si tato opatření museli jinak dlouze a tvrdě vybojovat; a teď jim všechna napadají do klína.“

 

3. Kdo se do současné situace obouvá oběma nohama a s rozběhem, je harvardský ekonom Umair Haque. Jeho twitter feed je v současné chvíli rozžhavený do běla a Haque, autor knihy Nový kapitalistický manifest a sloupkař pro Harvard Business Review, do něj sype stočtyřicetiznakové dělovky typu: „Víte, nikdo nevytesal do mramoru, že ekonomika se ´uzdraví´. Nikdy. Některá se neuzdraví. Nikdy.“ Nebo: „Co to? Trhy celého světa se rozpouštějí... už zase? Rychle – zkusíme to vyřešit stejnými starými postupy, které nám nefungovaly už před půl dekádou...“

 

Ve svém blogu pak vypočítává šest lekcí z krize, které osvětlují, proč se v ní pořád motáme. Už první z nich by se tesat do toho mramoru dala: „Když od základů nepředěláte instituce ve chvíli jejich systematického selhání, pak problémy, které způsobují, jen tak zázračně nezmizí.“

 

Bátora by si měl své problémy vyřešit v gay klubu

Život a styl

 

4. Jak je vlastně možné, že se nějaká parta zodpovědných osob jenom tak převalovala na židlích při nekonečných jednáních, zatímco se jim Amerika řítila pod rukama ke státnímu bankrotu (což je situace, která předcházela ztrátě amerického ratingu a následnému panikaření na burzách)? No jasně, jedni jsou republikáni a druzí demokrati, mají přece svoje zájmy... ale ve světle státního bankrotu? Člověk by nechtěl vidět, jak budou politici reagovat, až se na nás bude řítit obří meteorit (a Bruce Willis bude jako na potvoru zrovna něco točit).

 

Média přehánějí. Po masakru v Norsku se nic nemění. Vždy se najde nějaký terorista a šílenec

Zprávy

Z nepochopitelné liknavosti ve světle celonárodního průšvihu už těží lidový humor. Ve slovníku nespisovné angličtiny a politicky nekorektních frází Urban dictionary přibyl nový výraz. Je to „debt ceiling chicken“, což by se dalo přeložit jako „hra na sraba pod dluhovým stropem“ - a je to hra, kterou podle slovníku hrají američtí kongresmani. Jde v podstatě o to samé, o co jde při hře na sraba, při níž se uskakuje před jedoucími vozidly, akorát že tohle se hraje tak, že Kongres se odmítá shodnout na zvýšení dluhového stropu do poslední chvíle před bankrotem. Kdo vyměkne, je srab.

 

Příklad z praxe:

John Boehner: Je mi volný, jestli se tahle země promění v Mad Maxe dvojku. Tuhle hru na sraba pod dluhovym stropem vyhraju.

Barack Obama: Nene, já!

 

5. Ten nejdůležitější postřeh je překvapivě tam, kam důležité postřehy patří: nalepený na billboardu u prosecké Billy, takže ho vidí každý, kdo jede s plným košíkem od letňanského Tesca i od IKEA na Černém mostě. Nestojí za ním žádný politolog, ekonom ani novinář, ale – strýček McDonald.

 

A popisuje důvody současného globálního finančního průšvihu elegantně, stručně a obřími písmeny.

 

Poučení od meka|Darek Šmíd

 

Díky, meku. Od tebe bych to nečekal.