Strach z lynčování diktátory od jejich nelidských činů stejně neodvrátí
„Samozřejmě nikomu nepřeji takový konec, ale je to jasný signál pro diktátory po celém světě," řekl ke konci Mu’ammara Kaddáfího prezident Obama.
Scény kolem diktátorovy smrti se americkému prezidentovi nelíbily stejně jako zacházení s tělem umístěným v nějakém mrazáku. „Myslím, že s mrtvými se má zacházet určitým způsobem, i pokud jde o někoho, kdo se dopustil hrozných činů.“
To je celkem všechno pravda. Revoluce mnohdy vynikají podivnou estetikou. Zažili jsme si to i u nás po válce: lynčování, superrychlé soudy s kolaboranty, které někdy budily dojem, že někdo chce umlčet svědky, co by ještě něco mohli vědět. Třeba na revolucionáře. Stejně tak to bylo v Iráku. Pinochet dopadl ještě dobře stejně jako Arafát, Franco, Stalin, Brežněv, Andropov, Husák a jak asi dopadne i Jaruzelski. Patří do kategorie diktátorů či autoritářských vůdců, co umírají v posteli. Měli štěstí.
Přes všechno, co Obama řekl správně, je potřeba vidět, že diktátory scény lynčování asi moc neovlivní. Spíš se budou držet moci zuby nehty, protože vědí, že i kdyby dobrovolně odešli, sotva budou někde bezpeční. Trockij o tom věděl své. Tedy věděl by, pokud by si stačil poté, co v mexickém exilu dostal ránu sekáčkem na led do hlavy, ještě něco uvědomit.
