Strčme už konečně Řecko přes útes...
Myslím, že v EU dozrál čas, abychom vyzkoušeli státní bankrot. Je to snadné. Vyhlásíte insolvenci a počkáte na příjezd MMF, který vyřídí formality. Podle učebnic to vypadá skoro jako bouračka na trenažéru. Otočíte volantem proti zdi a audiosimulátor udělá „krrrachhh…“.
Je v tom jeden háček. Zatímco „státní bankrot“ je sám o sobě protimluv („krach státní kasy neznamená zánik státu,“ napsal už v roce 1918 německý národohospodář Alfred Manes), občané mohou mít na věc vyhraněnější pohled. Při posledním vážném pokusu o státní bankrot se všemi náležitostmi (Argentina 2001) ztratila polovina Argentinců práci a náhlý přebytek volného času kompenzovali tím, že likvidovali výrobní prostředky Argentincům, kteří práci ještě neztratili.
Když tedy volám po státním bankrotu Řecka, možná je na místě obvinit mě z krvežíznivosti. Námitka se přijímá. Jen málo věcí by mě uspokojilo tolik, jako pozorovat Zorbu, jak montuje podvozky na Volkswageny, aby si vydělal ekvivalent částky, kterou dosud inkasoval zametením pár pokojů v penzionu, který si pořídil za peníze z evropských strukturálních fondů.
Pro některé čtenáře může být záhadou, jak by takový státní bankrot vypadal. Vlastně nijak. Jediný rozdíl by byl ten, že o konečné výši státních dluhů a kalendáři splátek by nerozhodovaly nekonečné schůzky s každým věřitelem zvlášť, nýbrž jedna paušální dohoda zprostředkovaná Mezinárodním měnovým fondem.
Příklad Argentiny napovídá, že Řecku by mohla být odpuštěna až polovina dluhů – druhá polovina převedena na dluhopisy s delší splatností. Potíž je v tom, že přesně takhle to neprobíhalo ani v samotné Argentině. Se státním dluhem Řecka je navíc už dnes nakládáno tak tvořivě, že nelze jednoznačně říci, zda bankrot vlastně nezačal.
Klíčové slovo insolvence – tedy přiznání, že nemám na splátku a nikdo mi už nechce půjčit – dosud Athény nevyřkly, formální začátek tedy zůstává nesplněn. Těžko si nepovšimnout, že Řecko přesto už dva roky procvičuje horní patro při logopedickém cvičení, které spočívá v omílání dvou slabik: „in-sol-in-sol-in-sol“.
Svě-te-pra-chy-vy-sol. Při troše štěstí by to mohlo fungovat ještě rok nebo dva. Důvod celé opičárny – totiž zabránit tomu, aby se řeckou chorobou nakazily další chovanci – nicméně dávno neobstojí. Lehlo už celé jižní křídlo pavilonu, opičí pacienti cucají teploměry a rtuť vytrvale stoupá. Na infekční oddělení přitom míří soused odvedle.
Totiž spřátelené Maďarsko. Mám takové podezření, že dokud Řecko definitivně nezkolabuje, bude úspěšně blokovat prostředky i pro naše soudruhy. Pád Maďarska do propasti by mohl srazit českou měnu až k nějakým 30 korunám za euro. A tady už přestává legrace. Při takovém kurzu se špatně vyjíždí i do Chorvatska, o letenkách k Egejskému moři nemluvě. Zorbo, v továrně už zvoní, spěchej, a nezapomeň si odpíchnout.
