Lenin a jak přežít české školství
Byla to scénka jako vystřižená z nějakého filmu Jana Hřebejka. Rozzuřeně jsem vytrhl z učebnice stránku, na které byla básnička o tom, jak je „soudruh Lenin skvělý chlapík“.
Syn Martin měl strach, co na vytrženou stránku řekne pan učitel. Neřekl mu nic, protože jsem se za ním vypravil do školy sám. Psal se totiž rok 1993 a v knížkách na některých školách se ještě pořád objevoval neuvěřitelný marast bolševických dob. „Vždyť ho to nezabije, básnička nikomu neuškodí, ani o Leninovi. Ještě nemáme všechny nové učebnice,“ tvrdil pan učitel. Tehdy jsem si řekl, že české školství se nikdy nezmění k lepšímu, když jsou děti i několik let po revoluci indoktrinovány nesmysly a učitelům to zjevně nevadí.
Filmový střih a jsme v roce 2011. Mladší syn Daniel úspěšně skládá státní maturitu, jež má právě premiéru. Ovšem léta, která tomu předcházela, a nesmysly, jež se opakovaně objevovaly, by zřejmě nezvládl dát do oběhu ani tak „skvělý chlapík“, jakým byl soudruh Lenin.
Mít děti na školách v posledních dvaceti letech totiž nebylo nic jednoduchého. Bylo to často utrpení střídající se se zoufalstvím.
Jistěže, vznikly dobré školy (je jich ale pořád nedostatek), objevili se učitelé a učitelky (je jich však pořád také zoufale málo), kteří dokázali děti hodně naučit a být současně určitým vzorem. Většinou ale mnohé zůstalo v mrtvých vzdělávacích vodách – přetrvalo drilování, neschopnost pochopit, že děti vyrůstají v jiném prostředí než kdysi, zcela se rozvolnily vztahy rodičů a škol, učitelé často nemají žádnou autoritu. Jak tedy přežít české školství?
Občas si ho vůbec nevšímat.
Nevnímat, kdo je právě ministrem. Od revoluce jich bylo ve funkci už 13 (Miroslava Kopicová dokonce dvakrát).
Nereagovat hned na změny, které navrhují úředníci a politici, protože jsou často k ničemu.
Vést děti k tomu, ať se naučí dobře česky a anglicky, dokonale ovládají počítač, čtou knížky, a hlavně přemýšlejí samostatně. Pak přežijete naše školství i tsunami …
