Čtěte varování na obalu!
Dá se přežít jeden den bezWikipedie? Ano, je to těžké (zvlášť když jste rádi za chytráky), ale před dvěma týdny jsme se mohli přesvědčit, že možné to je. Zvládli bychom podobně přežít den bez Facebooku, Googlu, iDnes nebo třeba Reflexu? To je otázka, jež možná mnohé po jednodenním půstu bez Wikipedie napadla. Zvlášť když se objevily hrozby, že by podobné výpadky mohly být častější.
Den bez informací se dá vydržet stejně jako den bez jídla. Asi jako když si zapomenete nakoupit. Nejdřív máte hlad, pořád vás to nějak táhne k ledničce, a když se znovu a znovu přesvědčíte, že je prázdná, tak to nakonec nějak vydržíte. A až večer si řeknete, že on takový jednodenní nucený půst vlastně není k zahození.
Možná bychom podobný pocit měli i po dni stráveném bez velkých webů. To kdybychom se bez nich někdy v budoucnu opravdu museli nějaký čas obejít. Vyzkoušeli bychom si pak taky dietu, byť v tomto případě informační. A třeba by nám došlo, že tak jako žaludky sytíme nekvalitním jídlem, proudí i do našeho mozku spousta zbytečných a nedůležitých informací. O tom je nová knížka jednoho amerického novináře. Jmenuje se Informační dieta.
Ještě jsem ji nečetl, ale zaujala mě její obálka. Je na ní totiž tabulka podobná těm, které známe z obalů potravin. Až na to, že na ní není uvedeno, kolik dotyčný produkt obsahuje „tuků“ či „karbohydrátů“, nýbrž – v duchu informační diety – jaké je v knížce množství anekdot, komentářů, veřejných dat či historie. Považuju to za skvělý nápad!
Zavedl bych něco podobného u každého novinářského útvaru. S povinností uvést obsah zejména škodlivých či nebezpečných látek. Pak byste si na začátku této glosy mohli přečíst: obsahuje 30 procent doporučené denní dávky nepodložených domněnek, 45 procent dávky humoru či pokusu o něj a tři procenta důležitých informací. Ale kdo by to pak četl?
