Jágr na Hrad? Ve středu slaví čtyřicátiny, takže by to teoreticky šlo
Při psaní pravidelného pondělního "českého sloupku" pro slovenský deník Sme jsem si připadal trochu jako podvodník, protože jsem minulý týden nebyl v Česku ani hodinu. I když jak se to vezme.
Strávil jsem ho v americké Filadelfii, kde kolega Milan Šíma natáčí pro Českou televizi dokument s českým hokejistou Jaromírem Jágrem. Dělá rozhovory nejen s ním, ale také s jeho spoluhráči, šéfy klubu, trenérem a samozřejmě fanoušky. Na některé jsem ho doprovázel.
Je fantastické (a samozřejmě zároveň trochu smutné), že sportovci jsou dnes asi jediní, kdo nám v cizině dělá nějakou reklamu. Jezdím do Pensylvánie v posledních dvou letech poměrně často, protože tu studuje můj syn. A zatímco loni se při slově "Česko" škrábali většinou rozpačitě na hlavě, dnes mnozí z nich vyslovují pečlivě "Yaromeer Yahger" - a s respektem přitom pokyvují hlavou, jako bych snad tím hokejistou byl já sám.
Vlastně není to vždycky "Česko", ale překvapivě často "Československo". Skoro dvacet let po rozdělení bývalé federace se ukazuje, jak dobrá značka to byla! A slovo Česloslovensko zdaleka neslyšíte jen od pamětníků, kterým se zadřelo pod kůži (jako třeba od prezidenta Jágrových Flyers Petera Luukka), ale i od dvacetiletých Jágrových spoluhráčů. A ti v době dělení federace ještě tahali kačera Donalda po kuchyni. Je to zároveň nespravedlivé, protože dvoumetrový Chára ve Washingtonu je Slovák (smůla, Češi!), ale o Jágra, Vokouna a spol. se musíme dělit se Slováky.
Jaký je Jágr? Ať se zeptáte kohokoliv, dozvíte se spousty superlativů, ale jeden se opakuje vždycky. Jágr je neuvěřitelně pracovitý, navzdory svému hvězdnému statusu i věku. Spoluhráči i činovníci s nepředsíraným údivem líčí, jak si vyžádal klíče od tréninkové haly ("Za dvacet let nic takového nepamatuju!", říká mluvčí klubu Zack Hill) a chodí po nocích posilovat nebo bruslit. Dokazuje to, že když v souvislosti velkými sportovci mluvíme o jejich talentu ("To se jim to vítězí, když se s tím narodili!"), tak si jen málokdy uvědomujeme, jaké ohromné množství práce za tím je.
Z Česka ke mně zároveň minulý týden přes web doléhaly debaty o přímé volbě prezidenta. Zdá se, že jí po schválení v Senátu už nic nebrání, a začíná se rýsovat první seznam vážných kandidátů. Odpůrci přímé volby někdy argumentují tím, že ze všelidového hlasování může vzejít nějaký populární, ale politicky obskurní kandidát. Jako příklady se často uvádějí Karel Gott, anebo právě Jaromír Jágr.
Českému hokejistovi bude tento týden ve středu čtyřicet, takže jeho zvolení teoreticky nic nebrání. Pochopitelně si nemyslím, že by měl teď nebo někdy v budoucnu zájem o hradní post. To je opravdu jen anekdota. Ale osobně musím říct, že při současné nabídce skutečných kandidátů by mně někdo jako on na Hradě vlastně ani nevadil.
