"Nechcete si přečíst tenhle článek?", anebo "Chcete?"?!
Když jsem před více než 20 lety poprvé přijel do Prahy, musel jsem se jako jednu z prvních věcí naučit, jak se v češtině správně ptát. V angličtině se zeptáte "Víte, kolik je hodin?", zatímco v češtině otázka častěji zní: "Nevíte, kolik je hodin?" V českém obchodě se neptáte: "Máte AAA baterie?", ale raději na to jdete opatrněji: "Nemáte AAA baterie?"
Zdálo se mi, že způsob, jakým Češi kladou otázky, vyjadřuje jejich slušnost a skromnost, tedy vlastnosti, kterých jsem si rychle všiml a které jsem na rozdíl od svých agresivnějších amerických krajanů okamžitě ocenil.
Když se Češi ptají, jako by říkali: "Promiňte, že se vůbec ptám. Je to ode mě asi troufalé očekávat, že to budete vědět, ale stejně: Nevíte – myslím úplnou náhodou –, kolik že je hodin? Ovšem rád bych Vás ujistil, že naprosto pochopím, pokud to vědět nebudete."
Říkal jsem si, jestli tenhle způsob kladení otázek nemůže odrážet určitý fatalismus v české národní povaze, což je další česká vlastnost, kterou pokládám za dojemnou. Jako by výchozím bodem nevinného dotazu typu: "Nevíte, kde je nádraží?" bylo přesvědčení: No, samozřejmě jsem si dobře vědom toho, že asi nevíte. Koneckonců proč byste to zrovna vy měl vědět, že? A proč bych se já měl domnívat, že to víte?
Zanedlouho jsem přišel na to, že tenhle fatalistický přístup je v mnoha ohledech opodstatněný. Například ještě v roce 1991 mělo určitě smysl ptát se české prodavačky stylem:"Nemáte to a to?", protože v 99% případů odpověď zněla: "Ne, nemáme."
Vzpomínám si, že slovo "Nemáme" bylo před 20 lety mezi českými prodavačkami něco jako mantra. Dokonce jsem měl podezření, že některé prodavačky s oblibou odpovídaly "Nemáme!", i když ani v nejmenším netušily, jestli požadované zboží mají, nebo ne.
Zaprvé to byla ohromná finta, jak se zbavit zákazníka, a vrátit se co nejrychleji k tomu, co ještě před chvilkou nedělaly. Ještě zajímavější bylo zjištění, že to jejich "Nemáme" bylo téměř oslavou všudypřítomné mravní zkaženosti. Vlastně tím zákazníkovi sdělovaly: "Ne, to nemáme. Samozřejmě, že ne. A není to typické? Tohle zboží nemáme, a protože dobře vím, jak to v tomhle zavšiveném státě chodí, nemají ho asi ani v žádném jiném krámě. "
Stejnou ironickou solidaritu jsem pak objevoval i mezi svými novými českými přáteli, když jsem jim vyprávěl o svých zkušenostech s českým "Nemáme" v pražských obchodech.
Vzpomínám si, že když nastala první zima mého pobytu v Praze, vydal jsem se na anabázi do jediných tří obchodních domů v Praze: Máj, Kotva a Bílá labuť – na nákup zimní čepice. V každém obchodním domě mě prodavačky velmi zdvořile informovaly, že žádné čepice nemají.
Hmm, pomyslel jsem si. Čepice nejsou? V celém obchodním domě? Je to vůbec možné?
Mí čeští přátelé historku vyslechli a ujistili mě, že to opravdu možné je. "Je to normální," shodli se všichni. A zdálo se mi, že způsob, jak mi říkali své "Je to normální", zněl stejně jako prodavaččino "Nemáme" – jako další mantra oslavného společného strádání. Ani jeden z mých českých přátel neřekl: "Opravdu?" nebo "Ty jo!" nebo "Páni, to je blbý." Místo toho mi jen jinými slovy říkali: "Vítej v klubu, kámo." A vždycky to doprovodili úsměvem či smíchem.
Samozřejmě, tohle se odehrálo před dlouhými 20 lety. Poměry se od té doby výrazně změnily.
Například nedávno jsem si zašel do obchodu s elektronikou koupit nový notebook. Chtěl jsem, aby měl hlavně Intel Wireless Display, což umožňuje bezdrátové připojení k televizi. Ptal jsem se prodavače, zda takový notebook mají na skladě. Jen tak pro jistotu odešel dozadu a vrátil se za pět minut.
"Tak bohužel, pane, takové notebooky nemáme," řekl.
A tak jsem udělal to, co mě pražské obchody a jejich prodavačky a prodavači naučily už dávno. Na mobilu jsem si přes internet zjistil, kde takové notebooky prodávají. Jak se ukázalo, pochopitelně všechny notebooky, co měly obchody na skladě, byly vybaveny i Intel Wireless Displayem jako standardní funkcí. Měl je i obchod, kde jsem právě nakupoval.
Takže, i když na otázku "Nemáte to a to zboží?" můžete stále ještě zaslechnout totéž "Ne, nemáme" jako před léty, v téhle zemi se změnilo alespoň to, že teď to zboží mají, ale z nějakého důvodu to tají.
Prodavač mi notebook namarkoval, já se usmál, možná i zasmál, a pomyslel si: Normálka.
