Jak akademici k rozumu přišli (a Vachler pořád ne)
Člověka ta otázka napadá rok co rok: už někdy někdo potkal diváka, který se (dobrovolně) dívá na České lvy? Jak asi vypadá? Je to masochista? Alkoholik? Fetuje? A není ve skutečnosti jen jeden?
Letos to přitom mohl být tak hezký večer. Akademici zmoudřeli (nebo se lekli) a Odcházení, jež obdrželo nekřesťanských dvanáct nominací, nakonec přiznali jen (zasloužené) dvě. Složitá hlasovací diplomacie navíc zapříčinila, že nebylo jednoho favorita, a tak se bojovalo a napínalo doslova do poslední minuty. Ona minuta však měla háček: málokdo ji viděl.
Ráznější divák přepnul přenos ze Lvů už někde mezi druhým chichotem moderátorky Lucie Bílé a třetí taneční variací na cosi, co nikdo nepochopil. Ten méně slušný sice nepřepnul, leč usnul, protože
A) už ho nebavilo složitě zjišťovat, za co byla která cena udělena (scenáristům večera tato informace zřejmě nepřipadala důležitá),
B) už ho nebavilo složitě zjišťovat, proč už podesáté kouká na taneční variaci čehosi, co nikdo nepochopil.
Pro všechny, kdo v sobotu přepnuli, vypnuli, usnuli, odešli či prostě jenom nebyli tím jedním oddaným divákem a které by přitom zajímalo, jaký lví večer vlastně byl, budiž proto skromnou nápovědou alespoň následujících pět bodů.
1. Poctiví akademici
Těžko říct, zda zvítězil rozum a vkus nebo spíš úlek z rekordního skóre Havlova debutu, nicméně stalo se: akademici se na poslední chvíli rozpomněli, že jsou ještě stále především filmaři, a ne ceremoniáři, a podle toho volili. Večer, který měl být oslavou modly/model, se stal oslavou filmu, a tak vítězili výhradně ti, kteří na vítězství (umělecky) měli. Mrtví, živí, debutanti i matadoři, sběratelé cen i "panici" - nikdo nepřišel zkrátka.
Co víc: jindy konzervativní akademici tentokráte upozornili i na filmy, které by měli objevit a podpořit spíš filmoví kritici (vedle vítězných Poupat, které v recenzentských cenách přebila Sedláčkova Rodina je základ státu, připomněli například i Vendetu a Lidice, tituly, jež se u kritků neprobojovaly ani mezi nominované).
2. Mládí vpřed
Absolutní vítěz lvího klání, režisér Zdeněk Jiráský, by sice protestoval, že ho jako čtyřicáníka nemůžeme řadit mezi "mláďata", nicméně debutantem je stejně jako Zuzana Liová (Dům), Tomáš Luňák (Alois Nebel), Miroslav Ondruš (Vendeta) a v potažmo i Václav Havel - ti všichni se letos „vytáhli“. Až tedy zase někdo bude mluvit o krizi české kinematografie, měl by si spočítat kategorie, v nichž bodovaly prvotiny: bylo jich deset (!) z dvanácti.
3. Odcházecí mánie
Tématem večera bylo odcházení - a nikoli jen to s velkým O. Odcházelo se totiž především fyzicky. Trend zahájil už Josef Somr, který převzal cenu za mimořádný přínos, načež se rozloučil se slovy "Děkuji, odcházím hrát." Taťjána Medvecká (Dům) neodcházela, ta z pódia rovnou utíkala: pro cenu za vedlejší roli (Dům) si totiž odskočila přímo z jeviště divadla Na zábradlí, kam se zase musela vrátit. A pak odcházeli ti, kteří se nudili (a měli to štěstí, že neseděli v dosahu kamer).
4. On
Možná za to mohla únava z nekonečných diskuzí na téma "dvanáct pro Havla ano - ne", možná obava, aby snad někdo neřekl něco "nevhodného". Faktem je, že z Václava Havla se na sobotním udílení stalo něco na způsob potterovského Voldemorta. Před kamerami se o něm mluvilo dost, ale všude jinde byl "ten, jehož jméno nesmíme vyslovit". Efekt "příliš mnoho Havla" způsobil, že náhle bylo Havla snad až neuctivě málo. Žádné komentáře, žádné spekulace, žádné žerty, ba dokonce ani žádné vstávání, nic z toho se nekonalo - snad i otřepané scénce se ztracenou soškou tleskalo publikum víc než ceně pro Havla. Sázím boty, že jestli mají tam nahoře blok a tužku, určitě už tam vzniká nová divadelní hra.
5. Dluhy a nápad pro Vachlera
Tucet nominací pro Havlův debut vnesl do hry jménem Český lev i jeden zajímavý vedlejší efekt: skoro nikdo nepočítal s tím, že může vyhrát, a tak se u děkovacího pultu improvizovalo častěji než obvykle. Nezáživné seznamy jmen nahradily poetické postřehy (Javorského vzkaz pučícím zahradám), upřímné údivy (minimálně Hynku Čermákovi, který porazil dvojnásbně nominovaného Oldřicha Kaisera, můžeme jeho "To jsem teda fakt nečekal!" věřit) a také vyrovnávání dluhů. Například Anna Geislerová si nad svým pátým lvem uvědomila, že ještě nikdy nepoděkovala akademikům, a tak to dohnala.
Zdeněk Jiráský zase "dodatečně" poděkoval producentovi Viktoru Schwarzovi a navíc slíbil "zamáznout" i svůj divácký dluh: „Ze všech loňských filmů jsem viděl jen jeden, což jako novopečený akademik samozřejmě hodlám napravit,“ smál se. A diváci s ním. Pročež se nabízí myšlenka, že by nemuselo být od věci postavit příští lví ceremoniál konečně jen na vítězích a jejich slovech. Třeba by potom nikdo neodcházel.
