Pavel Bém: když psychiatr potřebuje psychiatra
Někdejší pražský primátor a kandidát na šéfa ODS Pavel Bém se nevzdá kvůli nějaké „pseudokauze“! Tedy proto, že za jeho primátorování de facto vedl město nikým nevolený kmotr, co namol přejíždí autem starší ženy a zdrhá před policií. Jako správný bojovník Bém vše ustojí.
„Budu bojovat do posledního dechu,“ vzkázal vášnivý horolezec, jehož primátor Bohuslav Svoboda a nový šéf pražské ODS vyzval k pozastavení členství ve straně. „Koneckonců, na to jsem byl vždycky zvyklý. Ať už na Everestu, nebo v české politice.“
Ano, jistě. Spíš řekněme, že na vrcholu svého dekadentního kralování v Praze hlavně na Everestu, kam tak rád mizíval s českou vlaječkou na dlouhé týdny. My hlupáci jsme mu to tehdy ještě vyčítali, protože jsme nevěděli, že je město v dobrých rukou i v jeho nepřítomnosti. Či spíš že je – a nejen ono - v dobrých rukou nonstop: v rukou Romana Janouška. Ten coby správný dirigent dával noty a kolibřík Bém zpíval.
Ostatně můžu to sám potvrdit. Bylo to na volebním kongresu ODS v roce 2008; Bém tehdy toužil stát se šéfem strany a v památném projevu u pultíku, který Topolánkův tábor malému šlachovitému muži povytáhl tak vysoko, že se za ním celý ztratil, takže byl jen slyšet, jako by tento muž zdivočelý sám sebou skutečně zpíval. Byť trochu falešně, taková politická Hvězdná pěchota. „Na co jsem v politice sáhl, to jsem vyhrál,“ nesla se sálem kolibříkova památná slova.
Načež jsme zažili jeden z nejbrutálnějších politických pádů. Během necelých dvou let Bém padl coby šéf pražské ODS, pražský primátor i místopředseda strany, až nakonec skončil jako řadový poslanec. To se v případě lidí jako on či Jiří Paroubek – a zvlášť pokud vám někdo tak štědrý jako třeba Vít Bárta nedorovnává platy - rovná absolutní veřejné potupě, svého druhu středověkému máchání podvodníků v řece. Ne náhodou to málokdo vydrží příčetný.
Zbláznil se z toho i Bém, ironií osudu civilní profesí psychiatr. Když člověk nyní vidí jeho totální ztrátu soudnosti, říká si, že by psychiatra potřeboval on sám, byť třeba jen čtyřikrát týdně a ambulantně. Snad by pomohlo něco jako seance AA, kde vám dají šanci se ze svých hříchů vypovídat, zatímco vás ostatní místo cynického souzení obrečí.
Skoro jako bych kolibříka slyšel: „Ahoj, jmenuju se Pavel, což by vám mělo stačit. Radím v Gruzii s bojem proti drogám a jsem tady proto, že jsem sám hnusnej feťák. Jo, beru ráno, v poledne i večer! Můj dealer se jmenuje Roman… Ehm, idiot jeden! Pořád jsem mu říkal, nechlastej hned ráno…. A on nakonec namol přejede nějakou šikmookou bábu! Víte, před časem mi dali v Praze čichnout k moci a penězům a já se z toho úplně zbláznil. Fakt úplně! Přitom jsem býval celkem slušnej chlapík a sportovec, pamatujete? A teď je ze mě troska, na kterou každej akorát plivne. Prosím, pomozte mi…“
To by byl ten lepší konec.
