Zapadlí čeští vlastenci si izolaci v digitální době nemohou dovolit

Inu, jak komu.

Ještě na počátku 18. století byl svět kosmopolitní — přesněji řečeno, svět těch, kteří byli bráni vážně. Národy v dnešním smyslu neexistovaly, jejich zárodky teprve dřímaly mezi venkovským nevolnictvem, jehož duchovní i ekonomický obzor končil u nejbližšího města s právem pořádat trhy. Sotva bude náhoda, že zrod nacionalismu se časově kryje s masovým příchodem venkovanů do měst během průmyslové revoluce. V podstatě vykrystalizoval ze strachu selského chasníka před velkým a nesrozumitelným prostorem.

Pro Čechy pak nacionalismus znamenal začátek dodnes nepřiznané tragédie. Když byla účast na rozbití monarchie odměněna nesourodým vlastním státem, začaly se představy národoveckých pokrokářů realizovat — aby uvolnily lavinu, která se stále ještě tak docela nezastavila.

Začalo to nenápadně: jiráskovská mystifikace položila rovnítko mezi slovy cizák a padouch, z Němců se stali cizinci v zemi, kde po generace žili, šlechta a církev se ocitly na okraji společnosti. V rozbitém srdci Evropy pak vynesla krize na vrchol další uvědomělé národovce, mezi nimiž obzvlášť vynikl charismatický chlapík s knírkem, jenž to s čistotou národa myslel smrtelně vážně.

Zbavil Česko Židů — z nezanedbatelné části vzdělanců, umělců a podnikatelů —, což Čechy zřejmě inspirovalo k pokračování v jeho duchu: roku 1945 se dali do vyhánění Němců, roku 1948 buržoazie, roku 1968 inteligence. Jaksi mimochodem se přitom vytratila i tradiční vícejazyčnost tohoto prostoru.

Genocida v podstatě skončila až rokem 1989 a zmizely při ní statisíce lidí, většinou těch nejlepších. Ještě vás překvapuje, že tenhle stát dnes řídí individua s myšlením, chováním i zjevem koňských handlířů? Nemělo by — kde nic není, ani smrt nebere.

Proto je také naivní představa, že něco změní prezident vybraný národem nebo další parlamentní volby. Změnu mohou přinést jen noví lidé a nové elity — a jejich vypěstování bude zatraceně těžké. Tím spíš, že současná „elita“ koňských handlířů si umí dobře spočítat, čeho se bát nejvíc.

Nevěříte?

Jsou to jednoduché počty. Anglicky mluvící svět čítá nejméně 380 miliónů duší, německý, s nímž bezprostředně sousedíme, téměř 100 miliónů. To už je množství, v němž se uživí i zdánlivě okrajové podnikání, prostor, z jehož daní lze financovat pestré spektrum vědeckých oborů, oblast, kde si nezanedbatelné množství obdivovatelů najdou všechny druhy kultury a své čtenáře (tedy i vydavatele) i hodně specializované publikace.

Takže svět myšlenkově bohatý a plodný; tím spíš, že právě v této jazykové sféře leží těžiště moderní euroamerické civilizace. Naproti tomu česky mluví asi 10 miliónů lidí, ekonomicky aktivní je asi tak polovina. Množství, v němž kvete pšenka tak nanejvýš autorům kuchařek a instantních muzikálů, zatímco skoro vše, co nad to jest, zákonitě balancuje na pomezí bezvýznamnosti a zániku.

Možná si říkáte, že v časech globálního internetu je to jedno — ale není. Svoboda ducha končí tam, kde začíná jazyková bariéra a znalosti ze škol a kursů na uchopení myšlenkově bohatého obsahu nestačí. Můžeme být lokální patrioti, pokud ale z oslavované otčiny nechceme udělat zásobárnu nádeníků, musíme být i jazykově plnohodnotnými občany širšího celku.

Nic jiného než EU k dispozici není, ostatně i při všech svých nemalých vadách je pořád to nejlepší, co kdy na dané téma v Evropě vzniklo. Mimo jiné proto, že podporuje návrat stavu, který tu kdysi býval normální — stavu, kdy se otevírají možnosti vládnout nejméně jedním dalším západoevropským jazykem na úrovni rodného. Teprve pak nás někdo bude brát vážně — nejen v Unii, ale i mimo ni. Co platilo v 18. století, platí v éře digitální výměny informací ještě mnohem naléhavěji.

Proto koňští handlíři tak podporují slavjanofašistické národovectví. V prostředí, kde se na vyspělejší svět hledí s podezřením hodným vztahu náčelníka Černého buvola k železnému oři, je jim lépe: mezi slepými i jednooký králem. Nebo snad prezidentem?