Jaký je současný pohled medicíny na simplexní schizofrenii?

Vážený pane profesore, prosím pěkně o zhodnocení článku o simplexní schizofrenii, uvedeného na Wikipedii, který pro přehlednost uvádím v plném znění: Simplexní schizofrenie je ze všech subtypů schizofrenních poruch nejvzácnější a je charakterizována především postupným uzavíráním se do sebe, desocializací, ztrátou hygienických návyků, bezúčelným potulováním se po okolí a degenerativním úpadkem mysli; pro pacienta je příznačná nicota ve všem prožívání, polehává, nepřemýšlí, necítí, osobnostně nežije – tato forma má nejhorší prognózu ze všech, jelikož pacientova osobnost často končí na úrovni demence; tento subtyp má rovněž velmi časté sebevražedné vyústění.

Pozitivní příznaky se nevyskytují. Můžete uvést současný pohled medicíny na uvedené onemocnění? Přinesla nová, účinnější antipsychotika výraznější posun v léčení? Je informace v článku, že tato forma onemocnění končí často na úrovni demence, stále aktuální? Předem vřelé díky za odpověď.

S pozdravem J. Š.

P. S.: V případě otištění dotazu v Reflexu prosím neuvádět moje jméno.

Pohled současné medicíny na simplexní schizofrenii se oproti uvedené definici mírně pootáčí. V klasifikaci nemocí tento podtyp sice stále je, ale v praxi se často kryje s konceptem tzv. schizofrenie II. typu, pro niž jsou typické negativní příznaky (oploštění emotivity, ztráta iniciativy aj.), rozšířené mozkové komory, narušení kognitivních funkcí a poměrně špatná reaktivita na antipsychotika.

Naproti tomu pro I. typ jsou příznačné tzv. pozitivní příznaky (bludy, halucinace), normální poměr objemu mozkových komor a hmoty, kognitivní funkce jsou dlouho nenarušeny a reaktivita na antipsychotika je poměrně dobrá. Stále platí, že simplexní typ má oproti ostatním vleklý průběh a nejhorší prognózu.

V amerických klasifikacích (DSM) se dg. simplexní schizofrenie už neobjevuje a mnoho nemocných s tímto obrazem se hodnotí jako schizotypální porucha osobnosti. Nová antipsychotika nejsou ani tak účinnější než ta starší, ale spíše uživatelsky přátelštější. Jejich poněkud odlišné spektrum mechanismu účinku se však přece jen projevilo příznivějším působením na negativní příznaky, než tomu bylo u antipsychotik klasických. Proto se průběh právě těchto forem daří ovlivnit o něco lépe než dříve, třebaže na vyhodnocení dopadu na prognózu onemocnění celkově si budeme muset ještě počkat.

I když vyústění této formy onemocnění je stále dosti nepříznivé, srovnání s pravou demencí pokulhává proto, že schizofrenie probíhá oproti většině demencí mnohem déle (i když vede ke zkrácení života asi o deset let), profi l příznaků je poněkud jiný a kognitivní narušení není vždy srovnatelné.