Jan Fischer vytáhl na Hrad s nejhorším videem všech dob. Honzo, držím ti palce!
Tak už konečně vím, koho budu volit za prezidenta. Chvíli jsem uvažoval o šéfovi DSSS Tomáši Vandasovi, má hezký vztah k národu a je instalatér. Taky jsem přemýšlel o Janě Bobošíkové, nějaké zvolení by si zasloužila. Už jen kvůli svým buchtám. Pak ale otevřel okno na chatě, vystrčil hlavu a promluvil k nám Jan „Honza“ Fischer – a byla to láska na první pohled!
Pravda, chvíli jsem tomu úplně nevěřil. Fischer na videu vypadá, jako by to byla spíš něčí pomsta než vážně míněná předvolební kampaň, tipoval bych kluky z hradní partičky. A zvlášť jde-li o prezidentský úřad, k němuž my, Češi, stále vzhlížíme s dětskou patologickou slepotou, snad jako bychom zapomněli, kdo všechno na Hradě už seděl.
Najednou se ale v dřevěném okénku chaty s povadlým truhlíkem zjeví vlídná a dobře známá tvář úřednického expremiéra, kterého jsme si kdysi tak zamilovali, protože nic nedělal a bez odmlouvání a hádek jen poslouchal Jiřího Paroubka, a všechny mé pochybnosti se rozplynuly. „Dobrý den, jmenuji se Honza Fischer,“ zdraví nás Honza Fischer, zatímco jej téměř ještě nevidíme. „Honzo, neschovávej se! Už točíme!“ skočí mu do proslovu ženský hlas, podle dominantní dikce snad manželky či nějaké profesionálky.
„Já se neschovávám, já se přece ale vůbec neschovávám, já se před nikým nebudu schovávat,“ šveholí srdnatě Fischer. „Nebudu před vámi nic tajit, ukrývat, nikam nebudu uhýbat, nikam nebudu mizet. Hlavně vás moc prosím, posílejte, co vás štve, s čím jste nespokojeni, co se vám naopak líbí, co si myslíte, že bych měl vědět.“
VĚŘTE MI, VŽDYŤ MĚ ZNÁTE
Tak tedy moc díky, Honzo! Ještě než ti napíšu, co bys měl vědět, dovol mi jednu chlapskou radu (neboj, nic oplzlého!): Zalij si ty kytičky v truhlíku, nebo ti zvadnou! A to by nebyl hezký začátek prezidentské kampaně. Lidé chtějí na Hradě někoho živého, silného a zdravého, ne zvadlé kvítí, chlape! A teď mi, prosím, dovol vzít to po pořádku.
Prý se na Hradě nebudeš před nikým schovávat. Chci ti věřit, Honzo, máš dobré a upřímné oči. Jenže já si pořád pamatuju, jak ses coby úřednický premiér schovával buď za Jiřího Paroubka, nebo za Mirka Topolánka, a to se mi moc nelíbilo! Někdy ses dokonce schovával i za svého podřízeného, ministra fi nancí Eduarda Janotu. A to se mi, Honzo, nelíbilo vůbec!
Prý taky před námi nebudeš nic tajit. Sakra, Honzo, jak to jen říct!? Pamatuješ, jak jsi v roce 1980 vlezl do KSČ, abys byl spolehlivý kádr, nikdo tě nepodezíral z diverze a taky aby ses měl trochu líp? Nic proti tomu, Honzo. Takových obětavců jako ty u nás bylo přes milión. A většina se taky nestydí. Jenže pak jsi na to najednou zapomněl: nejdřív ve svém životopisu pro ČSÚ a pak, když jsi ČSÚ šéfoval. Snad jsi měl po ruce nějaká špatná čísla.
Sakra, Honzo, začíná mi to být fakt trapné! Jako bych byl v něčím žoldu nebo co. Slibuješ, že na Hradě nebudeš uhýbat. Chci ti věřit, odjakživa vyzařuješ odvahu a vnitřní sílu. Pamatuješ ale na prekérní rok od jara 2009 do jara 2010? Nebyla to lehká doba: Jiří Paroubek se chystal vypálit Prahu jako ti před ním Řím, samozřejmě jen metaforicky. A podle toho se taky choval, skoro jako by se zase psal rok 1948, viď? Tys ale tehdy uhnul úplně pokaždé. Snad i když jsi nemusel.
A teď tě, Honzo, vidím a slyším v tom okénku na chatě a fandím ti, protože doba je zase fakt hodně zlá! Samé štěnice a kolibříci. A ty slibuješ, že nebudeš nikam mizet. Já vím, jsi takový náš … Honza! Tak kam bys taky mizel, ne? Všude dobře, doma nejlíp! Jenže pamatuješ, jak když jsi v roce 2010 skončil tu obětavou práci pro národ, jak jsi rychle zmizel do banky do Londýna? Ajajaj, Honzíku! Já vím, byly to velké prachy. Doufám jen, že se to nebude opakovat!
HONZA NA SVÉM MÍSTĚ
Nezlob se za ta ošklivá reakční slova, Honzo. Ale nemohl jsem jinak, nějak to muselo ven. Nakonec jsem taky jen obyčejný chatař jako ty. Sedím tady s lahváčem v okně a dalekohledem šmíruju sousedku … Nakonec bych se s tebou v krátkosti rád podělil o to, co bys měl vědět, jak ostatně sám píšeš.
Tak tedy, Honzo … Nebo ti můžu říkat i Honzíku? Promiň, jestli jsem neslušně familiární, ale vždycky jsem tě měl spíš za takového Honzíka … Měl bys vědět, že jestli vyhraješ, budeš nejlepší možný prezident. Jsi totiž skutečně jeden z nás, dokonce bych řekl určitá esence češství. A to by náš prezident měl určitě být: být jako my a být nás všech. Držím ti palce, Honzo!
