Komu zvoní euro
Zdá se, že k euru máme podobný vztah jako k letecké přepravě. Těžko si už bez něj představíme život, když se ale něco pokazí, myslíme hned na nejhorší.
GREXIT, please
Není to kouzelné slovíčko? Vystoupení (exit) zlobivého Řecka (Gr) z eurozóny už přestalo být tabu. Rakouská ministryně financí dokonce předpovídá odchod Atén z EU. Doufám, že Řeky nakonec nevyobcují i z Evropy.
Vděčíme jim za mnohé. Třeba za slovo exit, které má původ v řeckém „exodus“. Dále za „Evropu“ (tu kdysi pojal za družku Zeus) či ekonomii (původně oikonomia = správa domácnosti). A taky za analýzu, atlas, byrokracii, cirkus, dietu, dilema, drama, graf, chaos, matematiku, politiku, systém a tragédii.
Nebýt řečtiny, naše závěrečná řeč k jižanským provinilcům by mohla znít nějak takhle: „Děkujeme bratrům z olivovníkových hájů za snahu. Lid tundry jim už nemůže půjčovat mince, a to ani na nákup svého nářadí. Ať je provází štěstí, až se budou učit tavit železo.“
S EUSSR na věčné časy
Atény ve skutečnosti z eurozóny spěchat nebudou, a to ani s anarchistickým premiérem. Hlavní bankéř Svazu evropských socialistických republik, totiž ing. Berlín, je taky nebude dvakrát popohánět. Pakliže má celá krize jednoho konkrétního pachatele, je jím sám pan inženýr. Nevěříte?
Byli to Němci (jejichž HDP tvoří ze 40% export), kteří prosadili co nejšírší klub uživatelů eura, které zaštítili slibem vlastní fiskální zdrženlivosti. V praxi to zafungovalo podobně, jako byste dali zlatou kreditní kartu nezletilému sourozenci. Co s ní asi tak provede? Bude nakupovat a nakupovat.
Nejlépe německé zboží, na které by v drachmách nedosáhl. Pakliže někdo v minulosti namítal, že Řecko připomíná více přerostlou Makedonii než skutečného člena eurozóny, měl dozajista pravdu. Věřitelům ovšem nikdo pistoli ke spánku nepřikládal – dávali proto, že na kreditce byl podepsán Berlín.
Španělská řitka
Další členové klubu se ovšem chovali podobně, například Španělsko, pro které teď angličtina razí termín SPAIN IN THE ASS (jak to jen přeložit, třeba španělská řitka? Špatnělsko?) Jedním si můžeme být jisti – všechny ty vládní útraty působily úžasně prorůstově.
Je vtipné, že týmiž vládními útratami chce nyní rozhýbat ztuhlou ekonomiku Francie nový prezident Hollande. Nazval to „prorůstovou politikou“ a nastolil nový trend, k němuž se nadšeně přihlásila i ČSSD. Logika je zřejmá – všechno je lepší, dokonce i rostoucí dluh a klesající rating, než táhlá recese.
Vtipnější je, že tutéž politiku razí už čtyři roky Barack Obama a poslední rok s ní dokonce slaví jakýsi úspěch. V USA není neobvyklé, že Dow Jonesův index může vyhnat vzhůru i zpráva o prohlubujícím se schodku obchodní bilance – ten lze totiž intepretovat i jako chuť domácností konečně utrácet (spotřeba domácností tvoří asi 70% amerického HDP).
Nápady laskového kacíře
O tom, že dluh je lepší než recese, nechce naše vláda slyšet ani z recese. Kouzlem prorůstové politiky si totiž můžeme být jisti asi jako kmenový šaman tím, že jeho performance skutečně přivolá déšť – někdy to vážně funguje. Možná si nakonec řekneme společně s Viktorem Černomyrdinem: „Chtěli jsme to udělat co nejlíp a dopadlo to jako vždycky.“
Přesto si nedokážu odpustit otázku – co je vlastně tak špatného na domácí poptávce (neplést s vládními výdaji)? Proč ji musí naši národohospodáři dusit daněmi a sázet všechno na prodej škodovek v Číně? Co si tak po americku vyzkoušet menší schodek obchodní bilance?
