Jak prase drbání
Máte-li pocit takové nejasné vágní všeobecné nepochopitelné nespokojenosti a snad i otrávenosti ze života, tak vězte, že máte v nepořádku duši (ducha, psyché, centrum vědomí, jak komu libo) a ta (nikoli život kolem) potřebuje sprdnout, aby nehledala špatnosti ve světě, ale naopak v sobě.
Cesta k relativní spokojenosti, říká kazatel, znamená „odkopávat špatnosti světa jako kamení z cesty“ (Izajáš). A nejlepší lék, přestože na každého nepůsobí, je návštěva Sv. Salvátora v Praze, kde káže známý rétor pater Halík. Šel jsem se tam opět podívat minulou neděli a před kostelem jsem zaslechl více méně takovýto hovor:
„Proč nechcete se mnou na mši, když se cítíte mizerně?“
„Co to má s tím společného?“
„Může vás povzbudit a nebudete s tím sám.“
„Nemůžu, jsem nevěřící.“
„To já přece taky,“ zatvářil se kysele, jako by chtěl známého napodobit, muž středního věku. „Skoro nikdo v kostele nevěří. A choděj. Doufaj, že je nalomí.“
„Já bych se cítil jak pokrytec. A proč tam teda chodíš ty?
„Já? Koukám po holkách, sleduju a hraju divadlo,“ zasmál se neznámý, „a pozoruju pokrytce.“
Já si taky myslím, že tahle obava z pokrytectví není na místě. To je těžká přetvářka, schizofrenní hra na dvě strany, pokus získat veřejný respekt a vědomě dělat opak. Kázat vodu a potají pít víno. Dnes, kdy na veřejný respekt už každý dávno kašle, jako by snad ani nexistoval, to platit nemůže. A o věřícíh/nevěřících to platí dvojnásob.
Dost možná je v obavě před kostelem něco úplně jiného. Z kritika se totiž stane kritizovaný. Je příjemné nadávat na svět. Věřícího však čeká docela nepříjemný odsudek ze strany dnešního světa. Anebo pokrytectví, pokud nic nepřizná.
Je těžké věřit, že víra osvobozuje. Mnozí dnes hledají malé, pasivní, bezbolestné, pohodové, konzumní štěstí, něco takového jako pilulku. A tak není divu, že kazatel nahání i vyhání zároveň.
