Osamělý Newyorčan Jeff vyvěsil na ulice své číslo. Ozvaly se mu desítky tisíc lidí
Není nic strašnějšího než samota. Není nic krásnějšího než samota. Vyberte si. Ale dost možná – stejně jako autor tohoto sloupku – necháte obě věty nepřeškrtnuté. Protože každá má kus pravdy a postihuje něco hluboce lidského.
Loni na podzim jistý Newyorčan vylepil na Manhattanu plakáty s tímto textem: „Jestli si kdokoli chce popovídat o čemkoli, zavolejte mi. 347-469-3173. Jeff , jeden osamělý chlap.“ Jeff Ragsdale byl v té době nezaměstnaný herec, navíc po složitém rozchodu s přítelkyní. Bydlel v bídném jednopokojovém bytě. Cítil se mimořádně osamělý.
Za normálních okolností by Jeff posbíral maximálně pár desítek telefonátů. Během prvních pár dnů to byla dohromady necelá stovka. Ale fotografie plakátu vylepeného na newyorském sloupu si našla cestu na web, lépe řečeno sociální sítě. Nevím, jestli je to fyzicky vůbec možné, ale Jeff údajně obdržel více než 60 tisíc telefonátů a textových zpráv. Zdaleka nejen z New Yorku, ale prakticky ze všech kontinentů.
Když se vám v Americe extrémně daří anebo extrémně nedaří (těžko říct, do které z těchto dvou kategorií zařadit Jeffův případ), tak se na tom vždycky dají vydělat peníze. I tentokrát. A tak už v lednu 2012 vyšla kniha nazvaná Jeff , osamělý chlap. Ragsdale ji – společně se dvěma spoluautory – poskládal výhradně z textových zpráv, vzkazů v hlasové schránce a přepisů rozhovorů s lidmi, kteří ho chtěli zachránit z jeho samoty.
Anebo mu prostě jen brnknout a povzbudit ho, případně ho ujistit, že samota není nic špatného.
Ale drtivá většina volajících či píšících nabídla zároveň svůj vlastní příběh. O rozpadlém manželství, tragicky zemřelé přítelkyni, šikanování v dětství či diagnóze, kterou jim lékař sdělil předevčírem. Až na výjimky jsou to kruté a smutné příběhy, jejichž nositele spojuje touha je vyprávět … ale často nemají komu.
Nevíme, jestli je Jeff Ragsdale zoufalcem, který své telefonní číslo zveřejnil v pohnutí mysli, anebo si to celé chladnokrevně vymyslel, protože věděl, že tím vyvolá rozruch a získá pozornost. V médiích se o to pokoušel už dřív, například před dvěma lety chodil v centru New Yorku s cedulí: „Jsem hulvát, promiň, Megan!“ A novinářům vysvětloval, že se tak snaží smířit se svou přítelkyní. Poznámka o tom vyšla i na redakčním blogu deníku New York Times, ale ten k ní později přidal vysvětlení, že šlo pravděpodobně jen o trik, jak dva neúspěšní herci chtěli získat reklamu.
Ale jak říkám, ono je to vcelku jedno. Ať už byl Jeff ův plakátek upřímný, anebo vykalkulovaný, ukázalo se, jak moc je lidí, kteří nějaké takové telefonní číslo potřebují. Nevím, jestli je pravda (jak tvrdí někteří psychologové), že množství osamělých lidí stoupá úměrně s tím, čím víc se obklopujeme technologiemi umožňujícími či usnadňujícími komunikaci.
Anebo jestli je pravda spíš taková, že tyto technologie naši samotu jen lépe umějí odmaskovat a odhalit. Dřív jste například v kavárně poznali lidi pohroužené do samoty – ať už dobrovolné, či vynucené – podle knihy, do které byli zabraní. Dnes mají na stolku mobilní telefony, tablety, notebooky a bůhví, co ještě.
Máme v digitálních pamětích našich přístrojů stovky telefonních čísel, tisíce mailových adres i kontaktů na sociálních sítích. Ale přesto nám často chybí to pravé telefonní číslo, kterému bychom mohli otevřít svou duši.
Mimochodem, to číslo z plakátku je stále funkční.
