Vydat Parkanovou je nezodpovědné
V době, kdy se tyto řádky dostanou ke čtenářům, bude už nejspíš jasno. Vlastě je ale jasno už teď: Poslanecká sněmovna ji vydá. Mandátový a imunitní výbor jí to přesvědčivou většinou doporučil, a zatímco opozice je jednotně pro vydání, v koalici jednota nepanuje.
Sociálně demokratický poslanec Křeček pěkně řekl: Pokud by nějaká strana hlasovala proti, bylo by to sebevražedné. Opravdu, vypadá to tak, že hlasovat proti chce jakousi kuráž. Už to samo by mohlo být jakési vodítko. Nabízí se tu totiž zdánlivě výhodná volba. Hlasující spojí pragmatické s morálním: nebude riskovat sebevraždu (hulvát by řekl „podělá se“) a zároveň učiní zadost spravedlnosti. Zkušenost ovšem praví, že prosadit spravedlnost a podělat se nejde dost dobře dohromady.
Poslanec Cogan z TOP 09 (na výboru hlasoval pro vydání) vyslovil pochybnost, zda vyšetřovatelé odvedli dobrou práci. Jistě není sám, kdo si to myslí. Je velká otázka, zda je případ opravdu v tom stadiu rozpracovanosti, kdy by byl čas vznést obvinění.
Jenže veřejnost je rozparáděná a po zdařilé akci Rath si žádá další poslanecké oběti. Je tu silná společenská objednávka: politici jsou svoloč a je zapotřebí jich co nejvíc „odstřelit“. Takže nakonec zbudou jen ti nejotrlejší, nejprohnanější a nejcyničtější: a ti už si pak s tlakem veřejnosti nějak poradí.
Politické strany tu objednávku citlivě vnímají. Komunisté se nepochybně cítí jako ryba ve vodě. ČSSD veřejnost hecuje, protože věří, že hněv lidu dokáže usměrnit ve svůj prospěch. ODS cítí, že má tentokrát příležitost zatopit svému koaličnímu rivalovi. A TOP 09 má vnitřní problém se Starosty, kteří se bojí, že přijdou o veřejnou podporu. Všichni dohromady jsou schopni rozjet hromadné trestání politiků, ale nemají už sílu ho zabrzdit.
V nezáviděníhodné situaci jsou „orgány činné v trestním řízení“. Společenská objednávka jim vytváří prostor pro tvořivou práci, ale zároveň na ně tlačí. V té situaci mohou i profesionálové snadno upadnout v pokušení a zapomenout, že jejich hlavním posláním není zavřít co nejvíc lidí.
Situace připomíná jednu Haškovu povídku: kandidát na obecního policajta se dostane mezi dva mlýnské kameny, starostu a prvního radního, takto politické konkurenty. A ti si vyřizují své účty tím, že testují jeho loajalitu a poslušnost: Kořenáři, dejte starostovi facku, velí radní. Kandidát úkol s chutí realizuje. Poté, co se starosta vzpamatuje, zadává objednávku zase on: Kořenáři, dejte radnímu dvě facky! Což se taky stane. V povídce je to legrace, v realitě ne. Fackující kandidát se může například v procesu fackování změnit v Golema, který se vymkl kontrole.
Není pravda, že případ Parkanové není zpolitizován. Je zpolitizován až na půdu. A nejde tu o osobu nepříliš výrazné političky. Je to úvodní facka v sérii facek a fackování je motivováno nezodpovědností a zbabělostí politických šíbrů: zastavit to nedokážou, nevyhovět lidové objednávce se bojí. A hlavně, chybí jim elementární pud sebezáchovy: nakonec totiž dojde na všechny.
Tak se postupně profackujeme k demokracii, jaká tu ještě nebyla. Naposled se nám podařilo ji zbudovat v roce 1948.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
