Knihy udavačky. Co všechno o nás vědí elektronické knížky?
Jak stárnu, mám čím dál méně rád pláže, ale jedné věci se stále nemůžu nabažit. (A nikoliv, tohle není sloupek o ženách, které se opalují bez horního dílu plavek.) Baví mě chodit kolem dek či lehátek a pozorovat, co lidi čtou. Jaké mají vedle ručníku položené časopisy, a hlavně knížky.
Dělám to už roky, a tak jsem s po těšením zaznamenával ty největší bestsellerové vlny, namátkou thrillery Dana Browna (čte to ještě někdo?), příběhy Harryho Pottera či relativně nedávno sérii Hunger Games.
Podobný čtenářský průzkum dělávám i ráno v metru nebo tramvaji, ale tam je čím dál víc lidí zahloubáno do čtečky nebo mobilního telefonu. A to těžko poznáte, co konkrétně lidi čtou – jestli je to Válka s mloky, anebo esemeska od spolužáka. Pláž je v tomto ohledu k mé vášni mnohem šetrnější: čtečku za pár tisíc se přece jen většině lidí k vodě nechce brát. Díky Bohu! Na druhou stranu je ta obálka všechno, co se „literární voyeur“ mého typu dozví. Titul a jméno autora, víc nic.
Čtečky jsou také tajnůstkářské, avšak jen co se týče okolí. O to víc informací mohou poskytnout elektronicky vydavatelům a autorům. A jsou to informace, jež dosud nikdy neměli k dispozici. Čtečky „udávají“ na své majitele, jak rychle tu či onu knihu přečtou (tipli byste si například, že čtenářky již zmíněných Hunger Games dokáží „přelousknout“ 57 stránek za hodinu?), jaké pasáže přeskakují nebo v které části knihy je nejpravděpodobnější, že ji nadobro odloží.
Nic nového pro filmové a televizní tvůrce, ti své publikum vždycky testovali. Postavy i dějové zvraty jsou dopředu pečlivě „vyrobeny“ tak, aby to co nejméně „drhlo“. Co když se například zjistí, že postava zdravotní sestry v natáčeném seriálu irituje 37 procent ženských divaček? Takovou ztrátu publika si nelze dovolit. A tak ji v jednom z nejbližších dílů autoři sprovodí ze světa. Nabízí se přestěhování, či – u vyloženě špatně přij aých postav – třeba pád pod tramvaj.
Autoři knížek se museli vždycky spolehnout na svou vlastní intuici. Tedy až dosud. Fascinovalo mě, když jsem si v deníku Wall Street Journal přečetl o malé americké firmě Coliloquy, která chce „propojovat“ autory se svými čtenáři. Uzavřela smlouvy se spisovateli komerčně úspěšných žánrů, jako jsou například romantické příběhy, fantasy nebo thrillery, a ti píšou – zjednodušeně řečeno – na objednávku publika.
S kým prožije hlavní hrdinka série romantických knih svůj příští románek? Bude to nesmělý introvert z kanceláře, úspěšný sportovec z oblíbeného baru, anebo se na první pohled zamiluje do tajuplného cizince, do něhož vrazí v neděli ráno cestou z kavárny? Nechť o tom rozhodnou čtenáři. A pokud bude dost zájemců, napíše autorka hned všechny tři verze.
Ono to v principu zase není nic tak radikálně nového. Spousta velkých románů v devatenáctém století vznikla tak, že je autoři psali na pokračování a vydávali po sešitech nebo v novinách. A nepochybně reagovali i na připomínky čtenářů. Ale nenapsali by úplně jiné romány, kdyby se – místo něčeho tak křehkého, jako je literární talent – mohli spolehnout na digitálně přesně proměřený vkus veřejnosti?
Nemám pro knížky vysoustružené podle poptávky moc velké pochopení. Jejich existenci beru jako další argument, proč neopouštět papírové knihy. Nejenže vypadají dobře na ručníku u vody, ale také umějí držet jazyk za zuby. A když už poznají naše čtenářské tužby a vášně, mají dost slušnosti, aby si je nechaly pro sebe.
