Helena Vondráčková, roduvěrná vlastenka
To, že se Helena Vondráčková s někým soudí, je asi stejně zajímavé jako skutečnost, že po jaru nastalo léto – ale tentokrát tu něco nového přece jenom je. Zpěvačka a její manžel Martin Michal už nehájí jen své vlastní zájmy, ale nás všechny. Podali trestní oznámení na aktivistu Jana Šinágla za popírání genocidy spáchané nacisty za války na českém národu.
Jan Šinágl se měl zločinu dopustit srovnáváním počtu obětí Reinharda Heydricha a Klementa Gottwalda, připomínáním počtů českých udavačů za heydrichiády, poukazováním na vraždy, k nimž došlo při odsunu Němců, a podobnými věcmi – a bude zřejmě věcí soudce, aby posoudil, zda se tak stalo, či nikoli. Nemělo by to představovat problém, protože historická fakta jistě jsou k dispozici – a tak věc s důvěrou přenechme justici, protože slova „soudit“ a „soudce“ jsou zjevně odvozená od slova „soudný“.
Zajímavé je ostatně na věci něco jiného: posun zájmu zpěvačky a jejího manžela od bránění vlastního jména k obraně celého národa. Už proto, že za celou dosavadní kariéru se politicky neangažovala, když pomineme píseň Přejdi Jordán z roku 1968, v níž komunisté správně viděli výzvu k emigraci (a bez ironie: velmi povedenou). Mimochodem, někdejší emigrant Jan Šinágl je jedním z těch, kdo se podle jejího hitu za časů bolševika zachoval; zpívá se v něm: „Vezmi nohy na ramena ... jsi-li hlava otevřená ... uzlík svůj sbal a nečekej dál ...“
Čechy jistě pozvedne na duchu, kdo že se jich zastal, přesto se ale (jako jeden z oněch zatím jen zbaběle mlčky úpících pod nadvládou cizáků a jejich přisluhovačů) nemohu poněkud nevděčně nezeptat, jestli je to opravdu jen altruismus, s nímž zpěvačka vyráží do boje za zhanobený národ.
Nelze si totiž nevšimnout, že roduvěrnými vlastenci se u nás poslední dobou nápadně často stávají lidé, kterým se už nějak nedaří zaujmout publikum jinak, ač by moc chtěli. Třeba Václav Klaus, správně předpokládající, že donedávna osvědčené strašení komunisty už v jeho podání nepůsobí důvěryhodně. Nebo Jana Bobošíková, jejíž urputně neúspěšná snaha proniknout do vysoké politiky je až dojemná. Nebo část ODS tušící, že po grandiózní sérii korupčních skandálů už může vzbudit pozornost jen exaltovaným vlastenectvím. O některých menších stranách fašistoidního typu ani nemluvě.
Může nás snad potěšit, že to není jev jen ryze český. Skvělý italský spisovatel Umberto Eco ve svém zatím posledním románu Pražský hřbitov nechává ruského agenta tajné služby říkat: „Máme-li dát lidu naději, musí tu být nepřítel. Někdo řekl, že vlastenectví je posledním útočištěm chátry: kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu. Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. Nepřítel je přítel národů ...“
Citací z Eca rozhodně nechci naznačovat, že všichni lidé hrdí na svůj národ jsou padouši. Mnohem méně jistý bych si ale byl u těch, kteří to dávají okázale najevo v politice. Helena Vondráčková a její manžel tak mohou upřímnost svého náhle probuzeného bojovného vlastenectví dokázat jen jedním způsobem, totiž tím, že se do budoucna budou držet od politiky co nejdál. A že zase zažalují bulvár – tentokrát za informaci, podle níž chce Martin Michal kandidovat v podzimních volbách.
