V pasti politické ekonomie: Fiskální politika státu je horší než střet s blbcem
Největší absurdita světa není jen střet s blbcem, ale fiskální politika státu, více méně každého; těch rozumných (Skandinávie, Lucembursko, Švýcarsko) je jak šafránu. Ekonomiky jsou totiž dvě: jedna ta soukromá, která vytváří HDP a vydržuje stát, a ta druhá, která hospodářství zdaňuje a z berní platí státní správu, školy, nemocnice, policii, hasiče a mnoho dalších pomocných sil.
Co je horší, ještě investuje a to špatně. Stát je nutný, jde jen o to, aby ho nebylo moc, aby hospodářství nedusil. Když to svými náklady a výdaji přežene, nastane krize. A teď, státe, stlač se zpátky, sniž zbytečné výdaje, abychom všichni, stát i my, nezbankrotovali. Cesta z dluhů a přemrštěných výdajů je jednoduchá, a přesto o ní politici všech stran většinou nechtějí ani slyšet.
Proč? Je totiž přímo bolestivé a politicky nepříjemné propouštět přebytečné státní úředníky. Ministr je tu na čas a chtít po svých lidech, od nichž žádá spolupráci, aby snížili stavy a zjednodušili byrokracii i náklady, je proti zájmu této třídy. Propouštění nadbytečných policistů, zdravotníků, hasičů a učitelů vyvolá vlnu odborářského odporu a intelektuální řev, že vláda ohrožuje bezpečnost, zdraví a vzdělanost.
Život vlády je krátký, sotva začala, už musí do voleb a má i mezi státními zaměstnanci voliče. Propouštění nadbytečných by sice státu hodně ušetřilo a zadlužování zastavilo, ale způsobí dočasně (!) hospodářský útlum – méně peněz v oběhu, (byť vypůjčených od příští generace). Navíc může být do rovnováhy obou ekonomik i pár let. A za bukem už číhá opozice, která slibuje a slibuje, že vše jde jinak. Co teď?
Život vlády je krátký, sotva začala, už musí do voleb a má i mezi státními zaměstnanci voliče. Propouštění nadbytečných by sice státu hodně ušetřilo a zadlužování zastavilo, ale způsobí dočasně (!) hospodářský útlum – méně peněz v oběhu, (byť vypůjčených od příští generace). Navíc může být do rovnováhy obou ekonomik i pár let. A za bukem už číhá opozice, která slibuje a slibuje, že vše jde jinak. Co teď?
Jak na to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Teoreticky jednoduše. Propouštět a zároveň snižovat daně. Snížení daní zvýší obrat, investiční optimismus i výběr daní a štíhlejší stát bude potřebovat méně. Ale jak už vyplývá z uvedeného, v ekonomii politiků to nejde.
A tak sněmovna právě v těchto dnech odhlasovala milionářskou daň, naštěstí jen o 7 % nad sto tisíc měsíčně, takže na rozdíl od Francouzů nebudou ze země utíkat a malounko se vybere. Zdaní se prduch a těch už je víc (80 tisíc), ale ti zas moc nevydělávají, a opět se zvýší o jeden procentní bod spotřební DPH, ačkoli letošní praxe ukázala, že se vybere ještě méně (zvýšení o čtyři body, snížilo výběr daní o sedm miliard).
Lidé jedí stejně, ale koupí méně zboží s vyšší daní. Poslanci ODS, alespoň někteří, zápasili s integritou svědomí a integritou strany, stranická však pohodlně zvítězila. Na této absurdní cestě odnikud nikam státní deficit ještě dlouho poroste a investice naopak.
Lidé jedí stejně, ale koupí méně zboží s vyšší daní. Poslanci ODS, alespoň někteří, zápasili s integritou svědomí a integritou strany, stranická však pohodlně zvítězila. Na této absurdní cestě odnikud nikam státní deficit ještě dlouho poroste a investice naopak.
Nejdůležitější nakonec. Koho živí stát mimo své zaměstnance? Důchodce a postižené. Takže nedostanou plně na inflaci a nakonec všechno i s našimi znehodnocenými úsporami zaplatí. Jen těch úředníků, pro které už není kam plivnout, se nezbavíme. Marné volání.
