Nechápu smysl olympiády
Daj’-li medaili, či nedaj’-li? Duchaplné variace na tohle téma teď budou slyšet ze všech stran, přinejmenším dokud neskončí olympiáda, a už teď mě otravují. Je mi úplně fuk, kdo a v čem vyhraje, protože nechápu, k čemu je to dobré.
Celkem dobře chápu, proč se pořádaly olympiády ve starověku. Antický svět jimi stvrzoval myšlenky, na nichž stála jeho civilizace: hry byly vyjádřením ideálu rovnováhy těla a ducha, takže se na nich kromě sportování také přednášelo, diskutovalo a filozofovalo. Řekové se na nich ujišťovali ve své sounáležitosti a jaksi mimochodem také v oprávněné kulturní nadřazenosti nad barbary. A to tak důkladně, že během olympiády utichly i všechny války a spory mezi řeckými státy.
Ano, to má smysl.
Antické olympiády přitom byly z dnešního pohledu neskutečně úsporné a neokázalé. Konaly se na jediném místě, takže olympijský areál byl pořád k dispozici. Účastníci nereprezentovali stát, ale sami sebe. Jedinou odměnou vítězů představoval olivový věnec a právo nechat si v olympijském areálu postavit sochu. Samozřejmě na vlastní náklady.
Moderní olympiáda je věrným negativem té antické: je drahá a nedává smysl. Tedy když pomineme, že některým subjektům umožňuje se napakovat na účet státních rozpočtů a diváckých mas.
Kdyby Řek klasické éry viděl dnešní olympijské hry, křičel by hrůzou. Bombastický olympijský areál, který se za astronomické sumy staví každé čtyři roky na jiném místě — aby pak mohl po zbytek své existence tiše prodělávat a chátrat, zatímco jinde už se staví nový. To všechno v době, kdy není na školství, zdravotnictví, staré lidi, vědu, boj se zločinem ...
Anebo takzvaní sportovci; bytosti v raném dětství vytržené z normálního života, odchované na chemikáliích a nadosmrti neschopné existence mimo svět takzvaného sportu. Krása těla? Kde, když kolikrát ani není jasné, jestli je borec muž, nebo žena. Krása ducha? To je snad lepší nekomentovat, protože posmívat se lidské hlouposti není hezké, ani když oním nebožákem je sportovec.
Někdo možná namítne, že olympiáda se týká rekordů a posouvání hranic. Jenže zlomek sekundy či centimetru vydřený na úkor všech ostatních schopností je naopak dokonalým popřením původní olympijské myšlenky. Lidské osudy mutantů, jimž ze zvyku říkáme sportovci, to většinou ilustrují docela dobře.
Starého Řeka by jistě také pobavily takzvané olympijské delegace — skládající se z individuí parazitujících na oněch sportovcích a početně je mnohonásobně převyšující. Do těch českých byli dokonce (za peníze nás všech) přizváni politici a vysocí úředníci.
Člověka antické doby by také překvapilo, že hry jsou obklíčené ozbrojenci, protože moderní olympiáda je zároveň dostaveníčkem teroristů. Snaha jedné strany zabít reprezentanty Izraele a strany druhé jí v tom zabránit se staly další olympijskou disciplínou. Asi proto nikomu nevadí, že olympiády se účastní i země, které „sportovní týmy“ vrahů nezakrytě podporují.
A pak už tu jsou jen reklamy, reklamy, reklamy, vysílací práva, reklamy, dopingové skandály, reklamy ...
Hodně omšelý je bonmot, podle něhož v antice během olympiády umlkaly zbraně, zatímco dnes se kvůli válkám odkládají olympiády. Omšelost ale neubírá na skutkové podstatě; a nejen to: olympiáda nejednou sloužila a stále slouží k propagaci dost odporných režimů. Jaké ideály symbolizují hry, jichž se účastní země praktikující nejrůznější formy nevolnictví, násilí, nesvobody, náboženské nenávisti, rasismu ...?
Moderní olympiáda tak ve skutečnosti postrádá jakýkoliv vyšší smysl, nosnou myšlenku, důvod. Samozřejmě kromě jediného, jímž jsou peníze. Je dokonalým zrcadlem vyprázdněnosti konzumní civilizace.
Přitom by stačilo tak málo: za zlomek dnešních nákladů někde (třeba v Olympii) udržovat jeden olympijský areál, zakázat v něm nejen reklamu, ale i fangle, hymny a národní dresy. A tohle spojit třeba s udělováním Nobelových cen nebo něčeho podobného. Pak by se teprve ukázalo, kdo ze současných investorů (včetně států) to myslel s podporou olympijských ideálů opravdu vážně.
Pak bych možná začal i fandit.
