Když se prohrává, vítězí sport, a hlavně Michael Phelps
V Londýně se závodí pod pěti kruhy naostro už od soboty, ale kromě holínek a klikujícího autobusu česká výprava nic nepředvedla.
Když píšu nic, mám na mysli pochopitelně medaile, které jediné se počítají. Samotná účast úspěch není, i když se to tak Coubertin před stovkou let, kdy potřeboval olympijské hnutí rozšířit, snažil propagovat. Žijeme v době, jež přeje jen úspěšným; pouzí účastníci jsou považováni tak trochu za podivíny.
Tyhle české neúspěchy (podle zákona schválnosti dnes skončí, aby se výše řečené obrátilo proti mně, což si samozřejmě opravdu a upřímně přeji; aktualizace: podařilo se, stříbrnou medaili získal kajakář Vavřinec Hradilek) s sebou ale přinášejí nádherné uvolnění, kdy se našinec – zbavený nacionálních ambicí a s nimi spojených nervů — může v klidu oddávat radosti ze sledování sportovních výkonů jako takových. Prostě je jedno, kdo vítězí, protože vyhrává krása sportu: navíc Britové ji svými kamerami dokážou umocnit skoro jako Leni Riefenstahlová v šestatřicátém v Berlíně.
A pak je tu ještě vítěz vítězů, první mezi prvními: Michael Phelps, muž s dvoumetrovým rozpětím paží! V úterý večer získal nejprve svou osmnáctou olympijskou medaili, stříbrnou ve dvoustovce motýlkem, kterou vyrovnal dosavadní absolutní rekordmanku her, sovětskou gymnastku Larisu Latyninovou. O něco později přidal zlatou v kraulařské štafetě — a osamostatnil se na špici.
Je to neuvěřitelné, protože Phelps dominuje od Atén 2004. Celkem má patnáct zlatých, dvě stříbrné, dvě bronzové. V Londýně si určitě ještě nějakou vyplave. Přitom vůbec nevyšiloval, neběhal kolem bazénu s vlajkou nad hlavou. Bral to v klidu, jako by to bylo běžné. Stalo se 31. července 2012.
Jenom pro srovnání. Od Atlanty 1996, odkdy se Česká republika na OH představuje samostatně, získala deset zlatých, o třetinu méně než fenomenální plavec.
