Chcete podpis pro prezidenta? Za pětikilo!
Coby potenciální volič prezidenta, za což naše zákonodárce nenávidím ještě víc než normálně, jsem se koncem července začal pídit po favoritovi volby, úřednickém expremiérovi za Opoziční smlouvy II Janu Fischerovi.
Zaprvé „Honza“ začíná být trochu jako Bůh: všude, a nikde! Svůj web i facebook obden láduje fotkami z olympiády, komorních koncertů či přátelských setkání s voliči, kde se všichni usmívají jako před nějakým hodně ošklivým činem, nikde ale není vidět naživo.
„Je pracovně v Londýně,“ opakovali členové jeho týmu.
A zadruhé z jeho dvou slavných předvolebních videoklipů – prvním z chaty a druhým s režisérem „klasických oper“ Zdeňkem Troškou, jehož většina z nás zná spíš jako tvůrce jihočeské měkké erotiky –, totiž sálá tolik hřejivé slušnosti a vlídnosti, že jsem zoufale zatoužil udělat něco hodně neslušného a nevlídného.
Třeba navštívit Fischerovu petiční podpisovou kampaň bez Fischera. A například v Děčíně jsem zjistil velmi originální věc: členové jeho týmu podepisují petici i za jiné prezidentské kandidáty výměnou za jejich podpisy, zde konkrétně od lidí pracujících pro Janu Bobošíkovou, jež z voleb slušně žije; dva její příznivci darovali svůj podpis výměnou za čtyři podpisy lidí od Fischera, mimochodem dost nevyvážený obchod.
Když se tomu fotograf Tomáš Tesař – a stejně tak i já - logicky podivoval, slyšel bezelstně upřímnou odpověď: výměny prý probíhají i s týmy jiných kandidátů. Proč ne: jsme Češi a musíme si pomáhat, jinak nás sežere Brusel, Němci, Američani, Rusové, Zdeněk Škromach… Samozřejmě až dohubne a začne znovu jíst jako slušný člověk.
Pak se ale ptám, proč se Ústavní soud tolik bojí například případného ověřování pravosti petičních podpisů, když stejně nemají žádnou cenu? Týmy kandidátů některé z nich prostě vyhandlovaly úplně stejně jako týmy parlamentem volených kandidátů hlasy zákonodárců. Byť bez patron v dopisních schránkách, pravda.
I když: ne tak docela. Předchozí vyhandlované kandidáty si aspoň volili ti, kteří si je vyhandlovali; ty příští budeme muset volit my. Milosrdnějším trestem je snad i novoroční projev Václava Klause.
Vlastně mě napadá způsob, jak se nám, voličům, za příkoří prezidentské volby revanšovat: když si podpisy takto vyměňují týmy kandidátů, proč bychom je my nemohli prodávat? Principiálně by stejně nešlo o nic jiného než vrácení původně našich peněz do kapes, kam patří. Nyní se tomu, tuším, říká podpora domácí spotřeby.
Už se mi i začíná rýsovat kandidátský ceník: londýnský bankéř a úřednický pokrývač předvolební rozpočtové inkontinence Fischer - 5000 liber; otrhaný důchodce Miloš Zeman - jitrnice a krabička levných cigaret; spolupracovník Goldman Sachs Vladimír Dlouhý - Ferrari Berlinetta; Jana Bobošíková – slib, že tentokrát kandiduje fakt už naposled…
