Sebevražedný půvab českého humoru
Češi zase bodují, tentokrát v barvě převážně modré. Chtějí potetovaného modrého prezidenta pana Franze, v Londýně předvedli modré holínky. A k tomu navrch klikující autobus. Se sportovními výkony to sice je slabší, ale nevadí — i tak se před námi svět jistě posadil na zadek. A dalo to mnohem méně práce než nějaká blbá medaile ...
Ne, nemíním diskutovat o tom, jestli se v případě ohozu českých sportovců svět smál holínkám, nebo Čechům — i když reakce zdaleka nejsou tak jednoznačně kladné, jak se nám někdo snaží namluvit. Jde mi o to, že jsou místa, kam se hodí jen určitý druh humoru, a místa, kam se nehodí žádný. Že drsnější humor si může dovolit jen někdo, kdo stojí hodně pevně v kramflecích. A že ti, kdo nás reprezentují, tohohle poznání příliš často nedorostli. Ještě ke všemu za našeho nadšeného potlesku.
Dobře, svobodu jsme získali teprve nedávno a ani puberťáci si se svou dospělostí zpočátku nevědí rady. Takové věci se stávají i v lepších rodinách. Jenže nám se stávají nějak často — častěji než zemím, které dospěly k rozhodování o sobě samých společně s námi. To už o něčem vypovídá.
Zdaleka to není jen ilustrovaný prezident Franz, holínky a autobus. Vzpomínáte si ještě na Entropu — plastiku, v níž jsme (ano, „jsme“, protože reprezentovala naši zemi během českého předsednictví v EU) vyjádřili svůj nelichotivý pohled na celou řadu národů? A jejíž autor navíc inkasoval honorář na neexistující umělce? Nebo na Josefa Švejka, ožralého blba bez zásad a bez názoru? Na Járu Cimrmana, zvoleného za největšího Čecha? Nebo na jistého prezidenta, který to možná sice jako vtip nemyslel, jenž ale svým eskamotérským kouskem s perem pobavil milióny lidí na celém světě humorem vpravdě českým?
Zatím se nic neděje, doba je pořád ještě celkem příznivá, orchestr na palubě hraje. Sem tam nějaký ten drsnější fór se přejde shovívavým pousmáním nebo taktním mlčením. Ale utkví v paměti. Až dojde na lámání chleba, tak se vybaví.
Jsme malá země, bez těch ostatních se neobejdeme, i když si — bůhví proč — myslíme opak. V našich dějinách zákonitě přicházejí chvíle, kdy jsou naši sousedi (a někdy i představitelé národů vzdálenějších) nuceni si pokládat otázku: „Co jsou vlastně zač tihle Češi? Stojí nám za to kvůli nim něco oželet, něco riskovat? Udělali někdy oni něco dobrého pro nás? Jak je vnímají naši voliči?“
A pak si nejspíš vzpomenou: „Nejsou to náhodou ti, kdo naši zemi na plastice pro Brusel spodobnili něčím, co nápadně připomínalo hákový kříž? Ti, kteří na olympijském ceremoniálu pochodovali v kostýmech šašků? Ti, kteří se tak rádi ztotožňují s postoji bezpáteřného debila Švejka?“ Pak už si asi vzpomenou i na prezidenta, co nechce do Evropy, ale do Ruska, a ještě krade pera. A navrch na všechny podrazy našich politiků v Evropské unii.
Představte si, že máte souseda, jehož dům sice lehce chátrá, přesto se vám ustavičně posmívá, na vaši zeď kreslí sprosté obrázky, sem tam vám něco ukradne a pomlouvá vás, kudy chodí. A pak najednou stojí u vašich dveří, že má problém s exekutorem a jestli byste mu třeba jako nepůjčili. Nebo že potřebuje pomoct s výtržníky, co mu ničí zahradu. Co byste udělali?
Ne, pár facek ne; lidé reprezentující západní civilizaci jsou většinou kultivovaní. Takže nejspíš řeknou něco ledově zdvořilého a zakončí to slovy: „... je nám líto.“ Asi jako v Mnichově neblahé paměti. Nebo v roce 1948. Nebo v roce 1968 ... Jistě se tomu pak všichni společně od srdce zasmějeme.
To, co tak rádi označujeme jako český humor, někdy vypadá spíš jako hulvátství — ale ve skutečnosti není ani tím. Jde spíš o rozpaky psa, který se nedopatřením dostal ze špinavé psí boudy do luxusního bytu. Je to tam na něj moc čisté, moc noblesní, moc složité. Neví si s tím rady. Tak si najde nejlepší kus nábytku a vymočí se na něj.
Když ho pak vykopnou ze dveří, tak se ještě diví.
