Prý jako Anticharta
ČSSD se octla ve svízelné situaci: má na levici mohutnou konkurenci, která ji tlačí k tomu, aby ze sebe vydala to nejhorší: komunisty, Zemana, Paroubka. Je třeba bohužel konstatovat, že se to celkem daří.
Hlavním tématem jsou teď církevní restituce. Většina lidí u nás je proti, církvemi opovrhuje a považuje je za zbytečné. Proti Kulturkampfu ČSSD, jemuž dominují billboardy s žokem peněz a chtivým pařátem kléru, protestovala biskupská konference, Ekumenická rada církví a Federace židovských obcí. Prohlášení poukazuje na to, že sociálně demokratická propaganda připomíná propagandu nacistickou a bolševickou.
Z ČSSD zaznělo: vy jste zase kolaborovali s Hitlerem. (To se, doufám, vztahuje na katolíky, vytýkat něco podobného Federaci židovských obcí by bylo dosti zvláštní.) Jistě, byli u nás dokonce tací, jako příští pražský arcibiskup Beran, kteří se za účelem kolaborace odebrali, byť ne zcela dobrovolně, do Dachau.
A pokud jde o styl propagandy ČSSD, s nacistickou ji srovnat neumím, nezažil jsem ji. Zato se ale dobře pamatuji na stalinistický Dikobraz, na hnusné mazanice lidí jako Antonín Pelc, Lev Haas nebo (z moskevské metropole) Kukryniksy: a to srovnání sedí.
Ale to jen na okraj, ČSSD je mi spíš líto, bude za svými levicovými spojenci, kteří jí jdou po krku, jen pokulhávat. Zaujalo mne to, co se nyní děje kolem „Provolání osobností k majetkovému vyrovnání státu a církví“. Čtyřicet veřejně činných a známých lidí (mimo jiné populární herci a zpěváci, ale mezi signatáři se najde i známý politolog a ekonom) oslovilo senátory, aby při nadcházejícím projednávání církevních restitucí zákonnou předlohu podpořili. O textu a signatářích papírové noviny informovaly, k nalezení je obojí ovšem zatím jen na internetu.
Podepsat něco podobného v dnešní situaci vyžaduje jistou kuráž, což se projevilo hned vzápětí. Cituji několik reakcí, jež jsem si přečetl v Parlamentních listech: například politologická oběžnice ČSSD Lukáš Jelínek píše: „Je mýtus, že lidé jsou ochotni následovat své oblíbence až za hrob, a když skočí Karel Gott z okna, že skočí z okna polovina národa.“
Podotýkám jen, že Karel Gott mezi signatáři nefiguruje a že pro začátek by možná stačilo, kdyby ty, co to podepsali, za to nechtěla polovina národa z okna vyhodit. Jakýsi mediální odborník zase píše: „Divím se, že se do toho ty takzvané celebrity pustily, protože svým pohledem na církevní restituce lidi jenom naštvou … Proto ten jejich dopis postoj obyčejných lidí vůbec nezmění.“ Na jedné straně „tedy takzvané celebrity“, na druhé „obyčejní lidé“, ti už nikoli takzvaní. Jako za totáče.
Korunu všemu nasadil opět Lukáš Jelínek. Provolání mu připomíná Antichartu. „Jsme svědky názorových veletočů zvlášť lidí, kteří nejsou profesionálními politiky nebo profesionálními mysliteli … skutečně si nemyslím, že by špičkový herec nebo špičkový zpěvák měl kvalifikaci na to, aby někomu radil nebo vnucoval názor. Má právo říct sám za sebe, co si myslí, ovšem smyslem podobných akcí a provolání evidentně není to, že někdo někde vyjádří svůj občanský názor, ale má tendenci působit na ostatní.“
Nechme teď stranou, že řeči o názorových veletočích a Antichartě jsou nepřímý, leč dosti sprostý útok na Dagmar Havlovou. Ale je tu i vykutálené pojetí demokracie: na jedné straně profesionální politici a myslitelé (k nimž se nepochybně počítá i pan Jelínek), kteří smějí mluvit, na druhé obyčejní lidé, kteří je smějí (lépe řečeno musejí, protože jim nic jiného nezbývá) poslouchat. A mezi tím takzvané celebrity, ty mohou nanejvýš držet ústa.
Je mi líto, ale mně Antichartu a mediální štvanice anno 1977 připomíná spíš nynější kampaň ČSSD, a zvlášť řeči, jako jsou ty, jež vede pan Jelínek ad. Pravda, je tu jeden podstatný rozdíl: ti, co Antichartu podepsali, ji ovšem podpisovat neměli. Nelze ale nevzít v úvahu, že drtivá většina těch lidí byla k podpisu donucena dosti brutálním nátlakem. Kdežto pana Jelínka k tomu, co dnes říká a píše, vůbec nikdo nenutí.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
