Jak prodat českého prezidenta?
Minulý týden jsem převážně strávil v terénu prezidentskou petiční kampaní, takže jsem se logicky nenudil. Už jen sama kratší jízda po milované D1, jako vždy před volbami i nyní lemované billboardy s prezidentskými kandidáty, které vás nápaditostí nejvíc ze všeho přivedou na nápad nevolit, zaručuje víc kvalitní politické satiry než třeba Otázky Václava Moravce.
Navzdory veškeré tradiční bídě předvolebních kampaní, jež na mozek mívají zhruba stejně blahodárný účinek jako otupující elektrošoky, jsem zkoušel i přemýšlet: jak vlastně voličům prodat přímo voleného prezidenta, ústavně nejvyššího hlavouna s téměř nejnižšími ústavními pravomocemi?
Ano, třeba slibem, že na první státní návštěvu pojedete do Albánie a pak hned uděláte Kazachstán. Nebo že na zahraničních cestách neukradnete žádné pero dražší než milion korun. Anebo že na Hradě nezaměstnáte nikoho, kdo fakt nevěří, že jeho praděda byl opice.
To vše jsou jistě důležité věci hodné hlavy hrdého státu. Jsou ale i dostatečně atraktivním obalem, abychom mu podlehli i my, voliči? Protože i dacii můžete lidem prodat tak, že jim ji dáte téměř zadarmo. Jenže český prezident laciný není, ostatně podívejte se na rozpočet Václava Klause a hradní platy: je spíš jako dacie za cenu mercedesu.
Mluvil jsem o tom s člověkem z velké reklamky, která vytváří mediální image jednoho z prezidentských kandidátů. Přiznal jsem, že mu záludný džob vůbec nezávidím; nechcete-li totiž lidem úplně lhát a slibovat nesplnitelné, pak jim skutečně můžete slíbit zhruba to, co jsem vypsal výše.
Případně ještě přidat, že coby prezident posadíte do vedení ČNB lidi, kteří aspoň tuší, že se koruna netiskne v Lidovém domě. Nebo že nevyhlásíte válku nikomu vojensky silnějšímu, takže pro jistotu nikomu. I to je ale zhruba stejná reklamní bomba jako někdejší reklama na superb, jež auto prodávala kvůli dvojitému otvírání kufru. Leda že byste v něm v noci vozili i lidi…
Dotyčný se mi na oplátku taky přiznal: lámali si v agentuře hlavy a studovali nejrůznější kampaně zahraničních prezidentských voleb, moc si ale stejně nepomohli; kombinace přímé volby, tedy silného mandátu přímo od voličů, a mizivých pravomocí, tedy nemožnosti cokoli hmatatelného jim za to slíbit, je tvrdý oříšek i pro lidi, co nám jinak prodají cokoli, za co dostanou zaplaceno. Většina pracích prášku totiž aspoň nějak vypere. Za to náš prezident…
Což potvrzuje i dosavadní prezidentská kampaň – jak od kandidátů, tak od voličů. Favorit volby Jan Fischer, jenž má k ruce agilní tým, se v úvodu pokusil proměnit ve všelidového Honzu, načež se svého obrazu sám lekl a začal nás zase přesvědčovat, že se jmenuje Jan Fischer. Vladimír Dlouhý sází na fyzickou kondici a sympaticky běhá, jenže zcela osaměle. Jan Švejnar pro jistotu kandiduje i nekandiduje. Jana Bobošíková…
A podobně tak voliči. Buď na kandidáty pokřikují, že stejně zase všechno rozkradou, což je nefér osočení: náš prezident může maximálně vykrást vlastní rozpočet, který jinak stejně utratí – jen legálně; nebo je prosí o vyšší platy, důchody či podpory, s čímž prezident pro změnu nic nesvede – přinejmenším po svém zvolení.
Což mě vede zpět na D1. Až budete míjet jeden z prezidentských billboardů, zkuste se schválně sami sebe zeptat: proč bych měl volit právě tohoto člověka? Jen pro úplnost: billboard s blondýnou v malých červených kalhotkách se netýká prezidentské kampaně, přestože si většina z nás přeje podle průzkumů na Hradě ženu.
