Miluju sport, tak proč mě, sakra, nebaví olympiáda?
„Tak, děti, kdo reprezentuje naši republiku v synchronizovaném plavání?“ ptala se nás ve škole učitelka, taková ta upjatá semetrika, určitě jste taky takovou měli. Myslela si, kdovíjak si tím u nás šplhne, ale přitom nechápala rozdíl mezi Baníkem a Spartou.
Od té doby nemám k olympiádě úplně nejlepší vztah.
Později se to jenom zhoršilo, když jsem zjistil, že o olympiádu se nadšeně zajímá i moje babička a všechny její sousedky.
Mimochodem, schválně píšu olympiáda, abych trochu naštval olympijské puritány. Správně se to totiž jmenuje olympijské hry, protože olympiáda je čtyřleté období mezi hrami. Kdyby vás někdo z olympijského výboru náhodou slyšel říkat, že se díváte na olympiádu v Londýně, museli byste za trest vypnout televizi a celý víkend se doučovat základy olympijské myšlenky.
Taky mi lezou na nervy kamarádi, kteří se normálně zajímají jenom o fotbal, ale pak se z nich na tři týdny stanou milovníci kuriózních sportů. Rozněžňují se nad moderním pětibojem a vášnivě zkoumají pravidla sportu, který obvykle nikdo neprovozuje, nikdo se na něj nedívá a nikoho nezajímá.
Mám poťouchlou radost, že se na olympiádě střílí z nejrůznějších zbraní, a doufám, že se program rozšíří i na hod granátem, ukládání nášlapných min a jízdu zručnosti s tankem. Myslím, že letecká bitva by byla v přímém přenosu atraktivní pro televize a že by to přilákalo nové sponzory.
Prostě se odmítám účastnit obvyklých konverzačních orgií na téma, který ženský zadeček je nejhezčí, a maskovat to tím, že se snažím pochopit pravidla plážového volejbalu.
Peru se s tím, proč se olympiádě říká největší sportovní akce na světě, když se tam nehraje pořádný fotbal ani tenis a když nejsledovanější disciplínou je slavnostní zahájení a zakončení.
Proto pojďme hry rozšířit o módní přehlídky, znalostní soutěže a popové koncerty. A můžeme tomu říkat třeba Světový karneval. Za čtyři roky v Riu bude ideální příležitost.
