I přímá volba má své mouchy
Důvody, proč se naši volení představitelé nakonec rozhodli pro přímou prezidentskou volbu, jsou dvojí.
Za prvé praktické: přímá volba skýtá jistotu, že nakonec bude vždycky někdo zvolen. Problém je, že je to trochu drahý špás.
Za druhé ideální: uplatní se vůle lidu, což je demokratické. Navíc politici lid nebudou dráždit zbytečným zdržováním, tahanicemi a kverulováním. Také není prostor pro korupci (tedy, skromněji řečeno, tak velký prostor pro korupci). Problém je jen v zemi, kde žádná vůle lidu neexistuje, nebo naopak, kde je těch vůlí lidu najednou moc, a velmi rozdílných, což je vlastně totéž (občas se obávám, že je to zrovna náš případ).
Přímá volba má ovšem i své technické problémy. Jedním z nich je, že kandidát musí získat podporu dvaceti poslanců nebo třiceti senátorů nebo 50 000 obyčejných čičmundů. Člověk, jehož podporuje dvacet poslanců nebo deset senátorů, je ovšem předem provařený, je vázán na politické strany, jež nemají být, nebo dokonce klesl tak hluboko, že je některé politické strany členem.
Správná je tedy ta třetí možnost (jsou kandidáti, kteří kromě poslanecké a senátorské podpory pro jistotu ještě shánějí těch dalších padesát tisíc obyčejných lidí, aby lid přesvědčili o své bezúhonnosti).
A tady začínají potíže. Poctivé by bylo, kdyby si je sehnal všechny každý kandidát sám, ale to by se naběhal, tuto cestu nezvolil ani pan Dlouhý, jenž už demonstroval, že běhá rád. Další možnost je, že si k tomu sežene oddané lidi. Zde ovšem už vznikají pochybnosti: jedna je, že jim ve skutečnosti něco podstrčil, protože zadarmo ani kuře nehrabe. Pokud se tak nestalo, je podezřelý nejen on, ale i ti jeho nějak moc oddaní obstaravatelé. (A musím říci, že na tomto podezření něco malounko je. Z toho hlediska taky není náhoda, že tuto cestu zvolil právě Miloš Zeman.)
Ještě horší je cesta byrokratická: kandidát (v tomto případě Jan Fischer) si pro shánění svých podporovatelů najme agenturu. Dokazuje tím jednak, že má dost peněz, což je už samo o sobě podezřelé, jednak, že se mu nedostává sebedůvěry a chce si všechno moc zjednodušit.
Úplně nejhorší cesta je ovšem ta, kterou zvolil Vladimír Dlouhý: najímá si brigádníky, ale žádá od nich, aby mu zároveň demonstrovali svou oddanost aspoň tím, že se seznámí s jeho programem (jaký může mít prezident program? Správně by měl slíbit, že se nebude do ničeho plést, ale kdo je schopen to dodržet!). Sbírání podpisů je tu spojeno s jakousi soutěží (nejšikovnější sběrači obdrží iPad).
Nezapomeňme, že jsme zatím jen ve stadiu, kdy hlasující nedávají najevo, že budou dotyčného kandidáta volit, ale jen že ho považují za schopného kandidovat. S přímou volbou samotnou si ještě užijeme. Neměli bychom však propadat zoufalství, pokud by se snad neosvědčila, jsou tu pořád ještě dvě další možnosti.
Ta první je superdemokratická: prezident se prostě vylosuje. Dnes se nám to zdá ještě za vlasy přitažené, ale po zkušenostech s příštím přímo zvoleným prezidentem na to možná leckdo kývne. A zbývá ta poslední: tu funkci prostě zrušit. Já jsem pro ni už teď.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
