Jako okupace to ještě ušlo?
Bez velkého zájmu veřejnosti i médií odeznělo výročí 21. srpna 1968. Když to srovnáme s každoročním vlasteneckým běsněním v květnu, není to nic moc. Pravda, výročí není kulaté, v srpnu jsou dovolené a obyčejně i horko.
Je to trochu zvláštní: ani lidé starší generace většinou už neznají druhou světovou válku a německou okupaci jinak než jako část dějin. Dvacátý první srpen 1968 měli naproti tomu příležitost si v reálu pořádně vychutnat. Přesto o něm, o tom, co předcházelo, a vlastně i o tom, co následovalo, existuje spousta mýtů.
Například „okupace“. Prý k ní došlo právě 21. srpna 1968. Ve skutečnosti se Československo propadalo do statusu ruské kolonie postupně nejpozději od konce války. Historicky jedinečné bylo, že na rozdíl od Poláků nebo od Maďarů jsme si při tom vystačili sami, ruských vojáků nebylo až do srpna 1968 zapotřebí. A že SSSR musel vždy jednou za čas své kolonie znovu okupovat.
Okupovali nás prý „Sověti“ (občas někdo ještě i dnes dokonce mluví o „vstupu vojsk Varšavské smlouvy!). „Sověti“ jsou ovšem pohádkové bytosti. Ve skutečnosti bylo naším požírajícím ochráncem od skončení války ruské impérium, v té době totalitní diktatura, jejímž závazným náboženstvím byla komunistická ideologie, odvozená z marxismu.
My jsme jim při tom více či méně pomáhali, připouštím, že ne všichni, a navíc aspoň částečně i z blbosti. I proto mluvit o nějakém mystickém období „komunismu“ je zavádějící.
Je těžké zbavit se dojmu, že hlavním smyslem nepřesností je snaha vměstnat i toto neslavné období našich národních dějin do ubrečeného schématu „tři sta let jsme trpěli“.
Jistě, míru českého podílu na naší bídě z let 1945–89 je třeba vidět věcně a diferencovaně. Jen není vůbec dobré vyvolávat ideologické fikce, které – mimo jiné — nás mají nahlas či potichu vyvinit. Nelze ani svést úplně všechno na Rusy (představitelé Ruské federace se za srpnovou invazi už několikrát omluvili).
Byli to Češi, kdo v letech 1945–48 budovali základy nelidského a totalitního státu, byli to Češi, kdo provedli únorový puč, byli to Češi, kdo realizovali policejní teror padesátých let, byli to Češi, kdo totálně zvorali „obrodu“ v šedesátých letech.
A byli to Češi, kdo v srpnu 1968, poté, co se za ně „lid“ doma po ruské invazi poprvé a naposled postavil, na něj z Moskvy vystrčili holou zadnici. Jistě, to všechno s vydatnou ruskou pomocí. Jistě, ne všichni Češi. Jen shodou okolností ti, na nichž zrovna nejvíc záleželo.
Co z toho všeho tedy zbývá? Když to beru osobně, tak jeden týden z mého života, svým způsobem nejhezčí (ne že bych tehdy neměl strach, ale i strach patří k životu). Spousta lidí projevila tváří v tvář neomalené, buranské síle solidaritu, chytrost i odvahu.
Tenkrát, na rozdíl od toho, co bylo předtím, a na rozdíl od toho, co následovalo, bylo jedno, kdo je komunista a kdo ne. Byl to potenciál dobré vůle, který sám o sobě nemohl nadlouho vydržet. Ti, co měli politickou povinnost se ho ujmout, se na něj vykašlali. A všechno vyústilo do obecného stavu mysli vyjádřeného v údajném výroku Jana Wericha: jako bratrská pomoc to stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde.
A tak ten týden vlastně umřel. A měl by nám stát za to, abychom za něj aspoň jednou ročně celebrovali rekviem.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz
