Hezky česky? Radši ne!
Poslední dobou si nelze nevšimnout: my, Češi, jako bychom se národně znovu emancipovali a začali si užívat své češství. V rádiích si prodáváme hezkou českou hudbu, ve městech máme české večerky a na náměstích se lidé dožadují českých potravin. Problém je, že většina „hezkého českého“ bývá tím nejhorším.
Naposled mi to připomněli militantní důchodci zabíjející čas na předvolebních mítincích ČSSD. Kromě spousty jiných občansky sympatických věcí, jako třeba vystřílení ODS, se v obchodech dožadují jisté české potravinové kvality, snad ze sentimentu z práce v JZD či nákupech v Pramenu, kde k chuťovému orgasmu stačila „imitace“ – a zdaleka ne jen ta salámová. Mimochodem: pamatujete ještě na fantastický pojem „falešná“ svíčková?
Samozřejmě že i u nás existují zemědělci, uzenáři či řezníci snažící se o slušnou kvalitu připomínající současné století; na výlet k nim obvykle potřebujete celý den. Stejně tak víme, že polská drůbež připomíná nezdravou fyziognomií spíš někdejší premiérsko-prezidentský dvojčatový pár než ptáky. Nebo že do Česka dovážená rajčata nemají nic společného s rajčaty, jaká celoročně koupíte v Itálii.
Chceme ale fakt českou kvalitu? Podívejte se na uzeniny či sýry v hypermarketech: ty suverénně nejhorší, jejichž výrobci by toto označení ani neměli používat, bývají právě ty české. Jestli má tohle být česká kvalita, dejte mi prosím italský nebo francouzský pas! Protože sedmdesátiprocentní šunka je něco jako sedmdesátiprocentní sex. A i sex s vlastním tělem je lepší než například eidam!
Nic moc lepšího ale nenajdete ani mimo tolik proklínané hypermarkety. Nedávno jsem i já zabíjel čas s politiky, konkrétně u děčínské sběrny prezidentských podpisů Jana Fischera. Na náměstí prodával místní zemědělec „česká“ rajčata: jak myslíte, že asi chutnala, tedy vlastně nechutnala, když jsem je doma zkusil?
Před časem jsem se válel v rodném domě na kraji Prahy, když na mě zazvonil nedaleký zemědělec; dodávkou objížděl lidi a nabízel „českou polabskou“ zeleninu a ovoce. Když otevřel dveře a ukázal mi svou kvalitu … Ušetřím vás popisu, i já mám své zásady ohledně počtu slov. Řeknu jen tohle: nemohl svou produkci, sakra, aspoň omýt?
A když už jsem v Děčíně: na stejném náměstí hrdě prodávala svou „domácí“ uzenářskou produkci i manželská firma. Věci v jejich stánku vypadaly i vydávaly odér, jako byste štědře zatopili v márnici.
Pamatuju si ale i jinou věc. Když jsem ještě bydlel v Karlíně, bývala tam typická česká – tehdy ovšem ještě bez tohoto milého upozornění — večerka; zločinně draze prodávala zboží připomínající čínskou potravinovou pomoc Severní Koreji. Podobně vypadající pokladní neznaly nejen pojem zákazník, ale ani osobní hygiena. Jedním slovem: peklo.
Až najednou do Karlína vtrhli Vietnamci se svými večerkami, vesměs nabízejícími výrazně vyšší kvalitu. Jak myslíte, že zareagoval majitel českého obchodu? Pověsil ven hrdý poutač „Česká večerka“.
Ano, na svou domácí produkci upozorňují i v západoevropských zemích. Když jsem v letech 1991–92 žil v Británii, nabízelo Tesco například „britská“ jablka. Na rozdíl od české šunky bez masa ale vždy skvěle vypadala i chutnala. V jednom se ovšem kvalita nedá upřít ani nám, Čechům: dožadovat se pod tlakem tuzemské zemědělsko-potravinářské lobby té nejhorší kvality.
