Umění diskuse
Dobrý den! Na stránkách Českého rozhlasu jsem se v přepisu pořadu Dvacet minut Martina Veselovského, kde jste vystupoval, dočetl, že pan dr. Pavlík z katedry genderových studií fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy k nějakému článku z Mladé fronty Dnes říká: „… nelze opomenout ani skutečnost, že pan profesor,“ tedy Vy, pane Höschle, „je typický český muž po šedesátce, který formativní léta strávil v komunistickém režimu. To až na vzácné výjimky znamená, že jakákoliv zmínka o nerovném postavení žen u něj vyvolává akutní misogynní reakce ...“ Je to tak? Vaše odpověď v rozhlase se mi zdála sice dobrá, ale moc „psychoterapeutická“ a neúplná.
J. Kališ, Ivančice
Rozdělme odpověď na dvě části. Z věcného hlediska nelze bez jakéhokoli zkoumání říci, kdo je a kdo není typický český muž. To zavání velmi povrchním nálepkováním.
Udělal jsem si malý průzkum mezi lidmi, kteří mne víceméně dobře znají, a všichni se shodli, že jsem muž (to sedí), méně už, že český (mám předky různě namíchané), a už vůbec ne typický (to se nedomnívá ani jeden). Navíc se „typičnost“ těžko definuje a měří, tak z toho nedělejme problém.
Horší na této argumentaci je jakási kolektivní vina, jež leží na všech, kdo se narodili za socialismu, popřípadě jim je šedesát a více (ageismus; „dědeček a babička ujídají nám chlebíčka“, respektive jsou sexisté). Provinili se tím, že jejich rodiče neemigrovali a nezabránili tak tomu, že strávili svá „formativní léta“ v komunistickém režimu.
Co bude z některých fakanů, kteří tráví „formativní léta“ nyní, ještě uvidíme, pak to posoudíme. Kdyby měly podobné nálepky mít alespoň minimální validitu, musely by se vypořádat mimo jiné i se skutečností, že na světě bylo a stále je několik „machistických“ kultur s misogynními postoji mužů, které vůbec nevědí, co to „komunistický režim“ je. Jako vysvětlující proměnná je to tedy okolnost chatrná, i když – uznávám – podezřelá.
Daleko horší však je, a to je druhá část odpovědi, že citovaný výrok je názornou ukázkou slabošského přechodu argumentace od věci (ad rem) k osobě (ad personam).
Připomíná mi to sestřičku, které jsem kdysi jemně vytkl, že chybně opsala medikaci pacienta, a ona mi na to opáčila, že já jsem zase za sebou nezavřel dveře. Ještě lepší příklad je osočení oponenta v diskusi o Kantových antinomiích, že koktá nebo že má zkažené zuby. Zpravidla to znamená, že jeho původci došly argumenty nebo že se pro takovou diskusi vůbec nehodí, i když to sám neví.
Dotazy zasílejte na hoschl@reflex.cz
