Nečasův projev proti pussyriotismu a dalajlamismu připomíná řečnické výkony politiků z dob komunismu
Sotva vyslovil svou neformální klatbu nad skupinou Pussy Riot kardinál Duka, přetrumfl ho bez problémů premiér Nečas. Nebylo to až tak těžké, jednak mluvil jako předseda vlády ČR z pozice autority nejen duchovní, a jednak do svého odsudku přibalil ještě Tibeťany, dalajlamu a „dalajlamismus“.
Věnoval oběma problémům sice jen dva odstavce v závěru svého obsáhlého zahajovacího projevu na sněmu Svazu průmyslu a dopravy v Brně, ale ty opravdu stojí za to. Protože se o nich na internetu všeobecně a reflexu.cz už zevrubně psalo, chtěl bych si všimnout jen dvou dílčích věcí.
Za prvé: pasáž z projevu nápadně trčí tím, jak nesmírně připomíná verbální výkony českých komunistů na sklonku chruščovovské éry: ČSSR se tenkrát už mohutně rozkládala, oni měli jasnou představu o tom, jak rozvratníkům zakroutit krkem, jenže už o tom mohli jenom řečnit.
Například: „Musíme zabránit některým módním politickým projevům, které objektivně řečeno (!) mají dopad do našeho exportu … Část politiků se dala unést touto módní vlnou povzbuzenou především novináři a má to praktický dopad v konkrétních exportních teritoriích.“
Musíme zabránit, módní vlna, rozdmychávají to neodpovědní novináři, ale už to zachvátilo i „část“ politiků (ještě sugestivnější by bylo mluvit o některých novinářích a hrstce politiků, aby to bylo diferencované). To neříká Antonín Novotný na zasedání ÚV KSČM v šedesátých letech, ale Petr Nečas anno 2012 na sněmu Svazu průmyslu a dopravy.
Základní finta zní: „Podpora lidských práv musí nadále zůstat klíčovou komponentou naší zahraniční politiky, ale …“. Důraz není na lidských právech, nýbrž na tom „ale“. Pod ale patří např. „falešné adorování takových záležitostí, jako je ruská skupina Pussy Riot“ (podstata věci přitom není adorování, ale protest proti nehoráznému a nelidskému rozsudku) a „moderní politické móda dalajlamismu“, „vzývání dalajlamy“ (za bolševika se říkalo taky poklonkování před dejme tomu dalajlamou) – zde je zase podstata věci právo Tibetu na sebeurčení: mluvit o tom, že nebude hned tak vzorovou demokracií, jako je naše tvrz demokracie ve střední Evropě, zní poněkud demagogicky, uvážíme-li, že velmoc, která Tibet schramstla a okupuje, je o hodně horší než „režim vlády“ (Ježíši Kriste, kdo mu ten projev psal!) „který by pravděpodobně(!) … měl polofeudální teokratický charakter se silnými autoritativními prvky“.
Na demokracii po vzoru staré dobré Anglie nemají, tak je raději nechme tam, kde jsou teď. „Pokud se naprosto nevhodně toto podporuje (krásný aparátčický obrat, bd), tak samozřejmě může být teoreticky (!) zpochybněna česká politika ...“ A nejen to, ale dokonce i náš export!
A za druhé: pan premiér vysílá dva signály: první Rusku a Číně: máme z vás plné kalhoty, protože nás máte v hrsti prostřednictvím našeho exportu. I kdyby tomu tak bylo (jako že není, máme přece spojence a dovedeme si snad aspoň trochu stát na svém), je netaktické to takhle bezelstně dávat najevo.
Druhý premiérův signál (a zde kráčí ve stopách kardinála Duky) platí prezidentu Klausovi. Tak jako se pan kardinál zjevně obává, a to právem, o osud církevních restitucí, obává se pan premiér o osud své vlády, která je právě terčem prezidentových dosti mohutných útoků (jeden následoval na sněmu v Brně hned po Nečasově projevu).
Je vlastně stejný: mám z vás plné kalhoty a loajálně přejímám vaši rétoriku. Pan Nečas mi připomíná jiného premiéra, Oldřicha Černíka. Ten se po krachu „obrodného procesu“ pokoušel znovu získat přízeň normalizátorů. Samozřejmě mu to nebylo nic platné. Stejně jako to nebude nic platné panu Nečasovi.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
