Myšlení si lze představit jako chování uvnitř člověka
Dobrý den, nedávno se mi narodilo miminko a při jeho pozorování musím přemýšlet nad tím, kde se „utváří“ jeho mimika. Hned od narození se miminka různě tváří – usmívají, mračí, šklebí ve velmi rychlém sledu. Zkoušejí si jen tak hru svalů a až časem od okolí pochopí význam grimas, nebo se již rodí se schopností přiřazovat k emocím i mimiku? Děkuji moc za případné zodpovězení dotazu a přeji pozitivní obličeje v okolí.
Marie Goszlerová, Slabce
To, že prostředí „hněte“ zprvu nekoordinované motorické projevy miminek, vytváří tlak na jejich přiřazování k emocím a dává jim smysl, je velmi dobrý postřeh. Je to vlastně ve zkratce vystižení teorie kognitivního vývoje dítěte podle švýcarského fi lozofa, přírodovědce a psychologa Jeana Piageta, jenž svá hlavní pozorování učinil mimo jiné také na vlastních třech dětech. To, co popisujete, je podle Piageta první stadium, jež se označuje jako senzoricko- motorické a trvá od narození do asi dvou let.
Dítě si v něm buduje adaptaci na svět tím, že postupně koordinuje a propojuje svou smyslovou zkušenost s motorickými úkony. Ve druhém stadiu (dva roky až sedm let), které se nazývá preoperační, je svět reprezentován již pomocí obrazů a slov, jež představují rozvíjející se symbolické myšlení, které po užívá jazyk a jde daleko za hranice pouhých senzoricko-motorických reflexů. Třetí je stadium konkrétních operací (sedm až jedenáct let), v němž dítě uvažuje logicky o konkrétních událostech a dokáže klasifikovat objekty do různých kategorií. Ve čtvrtém stadiu (formálních operací, jedenáct až patnáct let) dospívající člověk dokáže logicky uvažovat i o abstraktních pojmech, myšlení je idealističtější a schopné i té nejvyšší abstrakce.
Přes všechno uvedené však novorozenec nepřichází na svět jako nepopsaná deska, tabula rasa, ale je vybaven vlohami (etologové by řekli „vrozenými vzorci chování“), jež jednak umožňují nastartování tohoto procesu, jednak přechody z jednoho stadia do druhého, k nimž dochází vždy, když nahromaděné chyby v dětském chápání okolního světa způsobí nesoulad, jenž si vynutí všestranné pře organizování myšlenkových struktur. Poznání světa je totiž na každé úrovni testováno konfrontací s prostředím asi tak, jako když vědec testuje hypotézu.
I zde je určité poznání vyřazeno či upraveno podle toho, jak se v okolním světě osvědčuje. Velká část těchto procesů probíhá podvědomě. Piagetova stadia však rozhodně nelze brát jako dogma. Mezi dětmi jsou v jejich časování veliké rozdíly, někdy se i překrývají. Jejich posloupnost je však vždy stejná, což je v souladu s představou vrozených vloh i v oblasti myšlení a chování.
