Kdo nechlastá, není Čech. Poučení z prohibice
Co ukázaly dva prohibiční týdny? Že Češi zdaleka nejsou jen pivní národ, jak se o nich ve světě tvrdí. Když byl vyhlášen zákaz podávání tvrdého alkoholu, vypadalo to, jako by nastalo stanné právo. Smutek. Skoro až zoufalství.
Byl pátek večer – a k tomu přece sklenka něčeho ostřejšího patří. Najednou nic. Lahve měly zůstat neotevřené nebo nedopité. Ačkoliv se restrikce netýkala piva, vína ani vermutů, kterými se dá také slušně „upravit“, překvapivé množství lidí bylo bez možnosti dát si panáka jaksi vykořeněno. A nebylo to jen těmi více než dvěma desítkami mrtvých nešťastníků, kteří do sebe obrátili smrtelně jedovatý obsah falešných kořalek.
Prostě, v téhle zemi se pijí destiláty mnohem víc, než bych si pomyslel. Několikrát jsem dostal spikleneckou nabídku, jestli si nechci dát „něco“ bezpečného: rozumí se „slivku“, „meruňku“ nebo „jabko“ a další laskominy vypálené z domácích, pečlivě kontrolovaných zdrojů. S díky jsem odmítl, jako odmítám od první poloviny devadesátých let minulého století všechno, co narušuje kontakt s realitou: pokaždé musím vysvětlovat, co mě k tomu vede.
Říkám na to, že mě baví dělat něco jiného než ostatní. Zdá se, že konzumace silnějšího alkoholu je nyní v módě a tahle tradiční droga je atraktivnější než jiné, však víte, jaké mám na mysli. Hlavně je pořád dostupnější, kdykoliv po ruce, v supermarketech, kamenných obchodech, benzínkách, pod státním dohledem.
V tom je také jejich nebezpečí. Když stát přestane na chvíli plnit svou roli a do lahví se nečekaně dostane nemrznoucí kapalina, protože pár gaunerů si chtělo přilepšit, tak najednou nevíme, co si počít. Je to pak jako ruská ruleta.
Poučení? Že smrtelně jedovaný metyl se dá přepít „vysokooktanovým“ alkoholem. Že potenciálně nebezpečné kořalky se nesmějí ani vylévat do kanalizace, protože i tam můžou napáchat škody. A do třetice: kdo nechlastá, není možná tak úplně Čech, ale zase má o starost míň.
