Intelektuálové trpí klausofobií. Čím je Klaus provokuje?
Zdá se, že od první „blbé nálady“ (Václav Havel) se teď pocit společnosti propadl do stavu deprese. „Není to ale normální depka, je taková nějaká navztekaná,“ říká mi knihovnice, která má možnost pozorovat značné množství lidí, byť jde jen o specifický vzorek čtenářů, kteří možná vidí svět černě.
Veselých a povzbudivých knih je v knihovně málo, většinou jen pro děti, a tak mají čtenáři na výběr buď nějakou bojovnou fantasii nebo depresivní moderní skvosty, kde je to samej cvok. Kde jsou časy, kdy byl v našem podivuhodném světě hrdina naprosto normální.
Po udatném kuličkovém pseudoatentátu na prezidenta, při němž útočník ohrožoval spíš sám sebe (měl štěstí, že ho ochranka nezastřelila), se komentátoři ptají, kdo za to může. Klausovu interpretaci o „rozeštvávačích,“ kteří nerespektují osobu prezidenta jako hlavu státu, většina potrefených novinářů nechce pochopitelně připustit. Přitom už minimálně deset let chrlí naše mediální humanistická inteligence na prezidenta nadávky a pomluvy nejhrubšího zrna.
Jeden známý publicista, ať už píše o čemkoli, téměř vždycky do svého článku dokáže vtěsnat nenáviděného prezidenta. V konfliktu o Lisabonskou smlouvu chtěla dokonce skupina mediálních intelektuálů v čele s psychiatrem a knězem zavřít Klause do blázince, mluvilo se i o velezradě, a teď vychází bulvární románový pamflet o životě na Hradu, něco na Západ od naší nekultivované společnosti absolutně nemyslitelného. Všude přece existují zákony proti nactiutrhání, natož když jde o hlavu státu.
Nevím jak posedlost Klausem, dalo by se říct klausofobii, u jinak mírných a kultivovaných lidí vysvětlit. Klaus je zřejmě provokuje vytrvalým ironizováním dnešních levicových utopických bludů a výtkou z neznalosti základních ekonomických zásad. Napadá všechny jejich světské víry – ekologismus, evropeismus, feminismus.
Popírat ale souvislost mezi mediálními atentátníky na prezidenta a pistolníkem, jenž vidí v hlavě státu symbol marasmu a nadcházející bídy („vláda vyhladověla třetinu národa“), je očividný úhyb. V atmosféře neustálého přehánění a vyvolávání děsu z budoucnosti musí mít démonizace Klause na slabší povahy vliv. Místo povinného optimismu nás děsí i samotná vláda a nesmyslně zdaňuje chudší vrstvy.
Opozice mluví rovnou o hladu pod mostem, noviny o zhroucení eurozóny a nadcházející ztracené dekádě a téměř denně můžeme číst o korupčních skandálech politiků všech stran. Smutná realita kořeněná verbální nadsázkou je toxická, to jenom intelektuálům připadá, že na slovech nezáleží.
Hněv lidu v Portugalsku nebo Španělsku je logicky namířen proti premiérovi (a jeho straně) a nikoli proti symbolické hlavě státu.
Jen u nás existuje mediální inteligence, která dští patologickou nenávistí vůči prezidentovi.
