Zase začíná nobelovský maratón. Můžeme čekat cenu za mír pro Cháveze?
V pondělí se opět rozjíždí každoroční vyhlašování Nobelových cen. Pro Česko bude mít letošní ročník zvláštní příchuť: poprvé po dlouhé době se nedočkáme spekulací, zda se laureátem stane Václav Havel. Základní podmínkou pro ocenění totiž je být ve stavu živých (i když loni se jednomu oceněnému úspěšně podařilo zemřít těsně před vyhlášením výsledků, a přesto cenu dostat).
Nobelovský maratón začíná v pondělí medicínou (za výzkum kmenových buněk ji dnes získali Brit John Gurdon a Japonec Shinja Jamanaka), následovat bude fyzika, pak chemie, literatura a v pátek se dovíme, kdo se nejvíc zasloužil o to, že máme mír. Pro cenu za ekonomii je pracovní týden příliš krátký (a jak by k tomu ekonomové přišli, kdyby museli sledovat média o víkendu), takže výsledky budou známy až další pondělí.
Nobelovy ceny sice začaly jako soukromý podnik (ano, každý jistě ví, že je vyhlásil vynálezce dynamitu, snad jako úlitbu svědomí za své zbohatnutí na válce) – a svým způsobem jím pořád jsou, ale chtě nechtě se staly i jakousi olympiádou lidského ducha. Ze sportů se ovšem dají nejvíc přirovnat ke krasobruslení, protože i v tomto případě jsou hodnoceny věci neměřitelné, takže rozhoduje subjektivní názor poroty. Což samozřejmě vede k diskusím. Například list The Independent historii udělování Nobelových cen popsal jako „sto let sporných rozhodnutí“.
Nejméně kontroverzí vzbuzují ceny za přírodovědecké obory – jednak proto, že tady jsou výsledky přece jen jaksi konkrétní, ale i proto, že jim skoro nikdo nerozumí. Přesto by se tu problémy našly, většinou ale spočívají spíš v autorství a prioritě. Například už první oceněný za fyziku, Konrád Röntgen, sice „své“ paprsky opravdu objevil, skoro určitě ale ne jako první.
Zato v literatuře pochyby o prvenství nehrozí. A většinou nehrozí ani diskuse o oprávněnosti ocenění, protože díla nemalé části laureátů jsou prakticky neznámá. Ti, kdo je četli (nebo to o sobě aspoň prohlašují), tvrdí, že zde až příliš často hrají roli spíš politická hlediska – ale asi lepší nějaká měřítka než žádná. Koneckonců Nobelovka pro autora mého oblíbeného Morového sloupu v roce 1984 soudruhům pořádně zamotala hlavy, a to se také cení. Nejde si ovšem nepoložit otázku, proč Seifert ano, ale Čapek ne.
Možná bychom byli těchto otázek jednou provždy zbaveni, kdyby nobelovský výbor vyslechl volání po udělení ceny Salmanu Rushdiemu, ale to, myslím, hned tak nehrozí. Nebo se pletu?
Nejvíc emocí tradičně vzbuzuje Nobelova cena za mír – po loňském ocenění Baracka Obamy asi ještě víc než kdy předtím. I když ani takový terorista Jásir Arafát, Mezinárodní panel pro změny klimatu IPPC usvědčený z podvodů nebo zelený demagog Al Gore také nejsou zrovna moc povedené trefy. Skoro se začínám bát, kdo to bude letos. Že by Fidel? Nebo čerstvě znovuzvolený venezuelský prezident Chávez? Nechme se překvapit.
Ale navzdory všem nobelovským úletům je dobře, že ceny jsou. Aspoň jednou za rok si není špatné připomenout, že soutěžit lze i ve věcech, které jsou pro tento svět podstatné. A že se těmito věcmi pořád ještě někdo zabývá.
