Oslovský boj za mír
Opět udělena Nobelova cena míru. Tentokrát dokonce té největší evropské charitativní organizaci (rozděluje naše peníze). Nebo jde už o zárodek nového státu? Po celé Evropě velká legrace. Kdo ji ze tří prezidentů, jak se vůbec jmenujou, nakonec převezme. Asi všichni tři najednou jako mušketýři! A jak rozdělí cenu, dělá to 0,002 eura na jednoho obyvatele.
Šéf norské komise Thorbjörn Jagland prohlásil, že Unie nesmí ustat ve svém úspěšném úsilí o mír a smíření mezi národy. Zvláštní. Šedesát sedm let po válce. Co se stalo? Odkud ta náhlá hrozba? Unie rozzuřila Španělsko, Portugalsko a Řecko, kde už dva roky demonstrují statisíce proti diktátu půjček a škrtů, které by nemusely mít, kdyby do eurozóny nevlezli, a ti pálí ze zoufalství na protest unijní vlajky, často s haknkrajcem.
Příští rok by měla Unie dostat ještě cenu za ekonomii a peníze rozdělit nezaměstnaným, je jich už na jihu Evropy čtvrtina a počet stále stoupá. Je opravdu mírotvorná tahle Unie, když ji dobrá polovina Evropanů nenávidí a v žádném státě se dnes už politici neodváží vyhlásit referendum za další integraci, protože by nikde neprošla? Expremiér a šéf oslovské komise nepřesvědčil ani vlastní občany, aby do Unie vstoupili.
Jak to vlastně je s tím dlouhým mírem? Nevypukl náhodou nad ruinami Evropy po porážce nacismu proto, že byl konečně na druhý pokus poražen německý sen o světovládě? Demokratické státy mezi sebou neválčí, svobodní občané dávají přednost diplomacii – války mezi Francií a Německem (Pruskem) byly imperiální. Tak jako ty předchozí byly dynastické. I bez unijních snah vypukl mír v Latinské Americe a v Asii.
To mír umožnil společný trh a obchod jako vždy a všude. Jenže noví evropští mírotvorci chtěli víc. Chtěli revoluci. Chtěli skoncovat se starým demokratickým pořádkem, a namlouvají nám, že byl zodpovědný za německý imperialismus. Proto tak jako v dávném táboře míru a socialismu se stále mluví o zásluhách unijního míru. Ze stejných důvodů, jako se deklamovalo v agresívních stalinských říkankách Já voják míru říkám pušce: Zab
Jagland, socialista a generální sekretář Evropské rady, jako by si udělil cenu sám sobě. Tak se to už od roku 1988, kdy si europolitici dávají navzájem mírovou cenu z Cách, prostě dělá: „Těm, kdo nahlížejí svět z pohledu utlačovaných…“ Kdo by nesouhlasil? Proto má možná eurosocialismus tolik souputníků i mezi nesocialisty. Nejde o mír, jde o výhrůžku namířenou dovnitř, obyvatelům tábora. Ti, kteří pochopili smysl dějin, si nenechají svůj socialismus (revoluci) pořádek rozvracet.
Co nejsme my, to neexistuje, ba hůř, ani existovat nesmí. A víte, co to je? Normální obchod a společný trh a neideologická spolupráce mezi svobodnými národními demokraciemi.
