Odvrácená stránka vládního vítězství
Během dlouhatánského včerejšího zasedání Poslanecké sněmovny se koalici podařilo vyhrát tři důležitá hlasování: to o daňovém balíčku (a zároveň o důvěře vládě), to o prováděcím zákonu k důchodové reformě a konečně, což je zvlášť významné, o církevních restitucích.
Důchodovou reformu je tedy možné spustit (a opozice ji může účinně sabotovat), daňový balíček půjde do Senátu, který ho nepochybně vrátí zpátky do sněmovny, a církevní restituce přistanou na stole pana prezidenta. Jsem opravdu zvědav, jak si s nimi poradí.
Vyhráno není zatím nic, ale bylo by nespravedlivé nevidět, že to, čeho vláda včera dosáhla, byl po dlouhé době zase úspěch, svým způsobem impozantní. Opozice to zjevně vůbec nečekala a upadla do jakéhosi chvilkového útlumu.
Nejlépe se to pozná z komentářových stránek Práva, kde v posledních dvou dnech ochabl útočný propagandistický řev: je to podobné, jako když při sněhové kalamitě kdysi na počátku osmdesátých let museli bolševici asi na čtrnáct dní vypnout rádiové rušičky, v éteru se rozhostilo ticho a člověk mohl i v Praze bez obav zapnout rádio a naladit Svobodnou Evropu.
Vláda a ODS mají ovšem přinejmenším dva velké problémy. O prvním vědí a mluví všichni, je to problém jménem Roman Pekárek. Nový poslanec byl zatím nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu za údajné korupční jednání.
Vypadá to, že kdykoli si ODS vybere na nějaký post tři kandidáty, ukáže se v okamžiku, kdy na ně má přijít řada, že aspoň jeden je potenciálně na cestě za mříže. Potíž není v tom, že strana má takové členy, ale že má sice, jak se zdá, i členy jiné, vypadá to však, jako by jich zatím pořád ještě bylo relativně málo.
A druhá věc, ještě významnější: aby se koalici podařilo získat své partnery z LIDEM pro podporu církevních restitucí, musel jim premiér slíbit, že se zasadí o zřízení poslaneckého klubu LIDEM (potřebují k tomu deset poslanců, mají jich jen osm, měl by asi ve sněmovně prosadit snížení počtu potřebného pro zřízení klubu).
Také má být upravena koaliční smlouva (nejspíš jde i o zachování ministerstva p. Jankovského). Z jednoho vydírání se tedy ODS (potažmo koalice) energicky vyprostila, jenže už vězí v dalším. Svízel je pořád v malé a nestabilní vládní většině a v problematických koaličních partnerech.
Věci veřejné se sice už rozpadly, ale pořád tu ještě jsou jako jednotná virtuální organizace výrazně chicagského typu. Zatímco jižní sekce sedí v opozici, severní je ve vládě. Obě zatápějí jak svým oponentům a sobě navzájem, tak, a hlavně svým partnerům a spojencům. Je to symptom vleklé choroby českého politického systému od květnových voleb v roce 2010.
Takže bych rád skončil malou filipikou: milí čtenáři, co jste tehdy volili Věci veřejné! Vím, že jste to nemyslili zle, prostě jste naletěli. Přesto bych vám jako terapii navrhl následující proceduru: postavte se každý den ráno před zrcadlo a řekněte si nahlas: Provedl jsem hroznou, hroznou, hroznou blbost.
A protože nestačí zůstat u slov, odpusťte si jako výraz účinné lítosti účast v prezidentské volbě. Vidím vám totiž i z dálky na nose, že se tentokrát chystáte volit Tomia Okamuru.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
