Prezidentská kampaň: opičárna, jaká tu ještě nebyla
Poslední dvě prezidentské volby vzbudily ve veřejnosti velké rozhořčení, zčásti pochopitelné. Koneckonců problém byl i předtím: aby bylo možné po druhé zvolit prezidenta Havla, bylo nutné na pár dní posadit za mříže poslance Sládka.
Mnoho lidí (přiznám se, že i já) mělo tenkrát pocit, že mu to patří, na regulérnosti to volbě mírně řečeno nepřidalo. A vznikla otázka, kolik poslanců a senátorů bude třeba zavřít příště a přespříště.
Změnou ústavy je nyní takovým úvahám odzvoněno. V lidu žije představa, že volba tak významného představitele má proběhnout krátce a důstojně: poslanci a senátoři vytasí šavle, zvolají jednohlasně „Vitam et sanguinem!“ a je po všem. Už rozběh prezidentské kampaně naznačuje, že tyto naděje jsou liché. Zdá se naopak, že nás čeká opičárna, jaká tu ještě nebyla.
Prezidentská funkce je u nás zatížena podivnou dvojznačností: podle tradice to má být filozof, věštec a otec národa. Polistopadová praxe vypadá tak, že jde o výrazně opoziční element, institucionalizovaného kverulanta, jehož nepsaným úkolem je házet vládě klacky pod nohy. Občas se mu také podaří ji skoro nebo úplně svrhnout.
Slibný je už začátek: Úplně nejdřív se zdálo, že šanci by snad mohl mít i dobrý voják Švejk, jehož jako svého burše vkládá feldkurát Katz jako sázku do karetní hry s doporučením: „Obrovský pitomec a zajímavá figura, zkrátka něco non plus ultra.“ Do užší kampaně se pak protlačilo jedenáct adeptů. Jeden je pro preventivní vyhlášení války Íránu (tento problém naši veřejnost zvlášť tíží), druhý chce zakázat přechylování ženských příjmení.
Třetí nepřímo slibuje, že své vize bude prosazovat nehledě na formální pravomoci. Další je zmalovaný jako bojovník kmene Siouxů – je to hezký precedens, do budoucna by to mělo být závazné pro všechny, např. bojovnému panu Zemanovi i dámám by to velmi slušelo.
Pozoruhodná je i povaha doporučení, na jejichž základě postupují do užší soutěže. Jak podle dnešních lidovek.cz prozradil nejmenovaný zdroj z ministerstva vnitra, z dosavadního prověřování pravosti podpisů v doporučující anketě (zkoumány bylo namátkou 8500 náhodně vybraných) údajně plyne, že skoro polovinu nelze dohledat v evidenci obyvatelstva.
To znamená, že prostě neexistují, jsou to chiméry a příšery. Neznamená to, že ti, které se podařilo najít, skutečně pro kandidáta hlasovali. Přitom každý občan ČR může hlasovat současně pro více kandidátů, a pokud nebude líný, tak i pro všechny. Člen volební komise Václav Henych to nepotvrdil, prověrky prý ještě nejsou u konce a výsledky se dovědí napřed kandidáti a pak teprve novináři. Tu je třeba za slovo „novináři“ dosadit „veřejnost“ a ptát se, co znamená „pak teprve“.
Své jisté mají tedy jen ti, kteří svou kandidaturu opřeli nenápaditě a byrokraticky o podporu dvaceti poslanců nebo deseti senátorů: straničtí kandidáti Dienstbier, Přemysl Sobotka a Schwarzenberg. Zde je jistota, že petenti opravdu existují a že je opravdu podpořili.
Vedoucí kandidáti, pánové Fischer a Zeman, by obstáli, i kdyby polovina jejich podpisů byla tak říkajíc virtuální. Ostatní (paní Roithová, Bobošíková, Fischerová, pánové Franz, Okamura a Dlouhý) by vypadli. Nu, to by nebyla až taková tragédie. Otázka je, zda taková revize kandidátky spraví něco podstatného.
Přímá volba má své výhody: každý budeme mít nárok do toho mluvit a nakonec bude určitě někdo zvolen, v tomto případě navíc hlasy skutečnými, nikoli virtuálními. Jsou tu i nevýhody: všichni to budeme muset tři měsíce poslouchat (osladí nám to zvláště veřejnoprávní televize).
Chvílemi to bude jistě sranda, ale to je jen slabá náplast. A tak až se ráno po skončené kampani a spočtení výsledků probudíme jako po dlouhém vyčerpávajícím flámu, s hlavou jako střep, měli bychom se sami sebe zeptat: stálo to opravdu za to?
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
