O přebujelém systému psychiatrických diagnóz. Nešlo by to jednodušeji?
Dobrý den, když se mrknu na diagnostiku řady onemocnění, tak mne napadá, jestli to není zbytečně dlouhé a široké a zda by se nemoci a poruchy nevešly do jednodušších kategorií než „000 až 999“. Neproblematizuje psychiatrická věda, a tudíž i Vy psychiatři život a nevytváří zbytečně až komickou diagnostickou řadu? Neříkejte, že zde nejde krátit, jako je tomu třeba u zlomků, na co nejmenší základní jednotku??? Tak třeba namátkou: Jaký je rozdíl mezi poruchou schizotypní (F60.1) a schizotypální poruchou (F21)?? Co ukončit řadu diagnóz hned někde u 4.00, a neproblematizovat a nedramatizovat tak nemoci a poruchy duše???
Děkuju za případnou odpověď.
Pavel Vaníček, 32 let, Most
Máte pravdu v tom, že diagnostický klasifikační systém v psychiatrii je asi zbytečně přebujelý. Méně už v tom, že by za to mohli výlučně psychiatři. Klasifi kační systémy tu jsou zejména od toho, aby se vytvářela léčebná vodítka, a ta se vytvářejí, aby se mohlo určovat, co kdo má platit, co krýt z pojištění, případně kdo kdy a kde udělal chybu. To poslední je základem nejen žalob a odškodného, nýbrž i posuzování neschopnosti, způsobilosti k právním úkonům, příčetnosti, svéprávnosti a pojistného krytí.
Diagnostická džungle dnes tedy není pouze výsledkem vrtošivých psychiatrů, kteří nemají co dělat, a tak si vymýšlejí diagnózy, nýbrž výsledným vektorem jak pokroku v medicínském poznání, tak různých zájmů pojišťoven, státní správy, legislativců aj. K tomu přistupuje móda a senzacechtivost médií. Jestliže slavný golfista nebo americký prezident přizná mimomanželský sex, už hrozí nová „diagnóza“, v tomto případě „závislost na sexu“ (kolik lidí by si přálo onemocnět!).
Správná diagnóza však musí být 1. spolehlivá, založená na kritériích, 2. platná, tj. musí hodnotit skutečně to, co se od ní očekává, a ne něco jiného, 3. užitečná (to je trochu riskantní, protože záleží na tom, komu a proč), 4. použitelná, a to 5. napříč různými kulturami a prostředími a 6. k různým účelům, tj. k léčbě, prognóze, posuzování, osvětě, orga nizaci péče atd.
Již v 10. století arabští lékaři rozlišovali na devět kategorií s asi 30 duševními onemocněními. Zakladatel psychiatrie v její dnešní podobě, Emil Krepelin, navrhoval 15 kategorií, jež zahrnovaly psychogenní neurózy, psychopatické osobnosti a syndromy narušeného duševního vývoje (mentální retardace).
Mimochodem homosexualitu počítal mezi duševní stavy dané konstitucí (v šedesátých letech byla z klasifikace nemocí vyňata). V roce 1880 udává americký census sedm kategorií šílenství: mánii, melancholii, monomanie, parézy, demence, dipsomanie a epilepsie. Diagnostický a statistický manuál DSM-I z roku 1952 obsahoval již 106 diagnóz, DSM-IV z roku 1994 jich má už 365.
Mimochodem podle platné mezinárodní klasifikace nemocí je F21 Schizotypní porucha, jež má v popředí podivné či výstřední chování, chudý vztah k jiným lidem, podezíravost a vztahovačnost, až paranoidní bludy, obsedantní myšlení, pocity odcizení, vágní myšlení aj. Nesmí splňovat kritéria pro schizofrenii či Aspergerův syndrom. Patří ale do tzv. schizofrenního spektra (mezi příbuznými se někdy vyskytují nemocní se schizofrenií).
Naproti tomu F60.1 není to, co píšete, nýbrž Schizoidní čili „schizofrenii podobná“, porucha osobnosti. Na rozdíl od předchozích nejde o psychózu, ale o povahu, a nevyskytují se u ní bludy ani halucinace. Utěšit Vás může, že kategoriální přístup ke klasifikaci duševních nemocí není jediný možný a že zjednodušení by mohl přinést přístup dimenzionální.
Při něm by byl každý zařazen podle toho, jak by „skóroval“ na ose řekněme psychoticismu (bludy, halucinace), nálady (deprese, mánie), pohody či obav (úzkosti), kognitivních funkcí (demence) apod. Zatím je to ale hudba budoucnosti.
