Václav Klaus a Werner Faymann

Václav Klaus a Werner Faymann Zdroj: Profimedia.cz

Všichni se, jak se zdá, zbláznili

Bohumil Doležal

Ač se prezident Klaus během státní návštěvy Rakouska snažil, seč mohl, nakonec se ukázalo, že se přece jen neumí chovat. Přes všechny krásné řeči jsou česko-rakouské vztahy křehká a choulostivá věc; dokázat to, byť nechtěně, není via facti až tak těžké.

 

První den dopoledne na tiskovce v Hofburgu mluvil v souvislosti s využitím jaderné energie o „iracionálním fanatismu některých aktivistů v Evropě“. Pokud chtěl rakouské Zelené rozlítit ještě víc, než zatím jsou, asi se povedlo: odpoledne při návštěvě parlamentu jejich poslanci protestovali s plakáty, možná že prezidentovi někdo něco řekl.

 

Nepolili ho čokoládovou polevou ani neostřelovali plastovými kuličkami. Klaus pak prohlásil, že strana Zelení vystupuje tak agresívním způsobem, na který už téměř zapomněl, že je vůbec něco takového možné, a že zavilost rakouských Zelených je opravdu neuvěřitelná.

 

V rámci tance v porcelánu se pak smočil ještě v tzv. odsunu sudetských Němců. Ačkoliv prezident Fischer mluvil zjevně preventivně a až příliš kulantně o tom, že minulé události je třeba chápat s ohledem na historický kontext (historický kontext ale na druhé straně nemůže sloužit nikomu za alibi tam, kde se choval jako prase), Klaus prohlásil, že jde o relativně okrajovější událost války a že je ochoten se o tom bavit jen v rámci diskuse o nacismu a Rakousku (jistě, za všechno přece může nacismus a Rakušané).

 

A prezidentův závěr? „Musím říci to, co mně říká mnoho lidí a já jsem to opravdu odmítal, ale teď to začínám cítit. Kdo bude tak silně naše zájmy hájit po březnu 2013, to začínám mít trochu strach.“ Čili: „Kuřátka moje, co si jen počnete, až tu už nebudu!“

 

Lehce paranoidní obava pana prezidenta má i svou pragmatickou stránku, jež ji činí pochopitelnější. Rád by nepochybně při svém v tomto případě řízeném pádu z Hradu dopadl jinam a lépe než kdysi Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (spadl na smetiště a zlomil si ruku) a potřebuje podtrhnout svou nezbytnost. Přesto jeho vyjádření zapadá do celkově hysterické a bláznivé politické atmosféry dnešních dní.

 

 

Národ je přesvědčen, že tře bídu s nouzí a při holém životě se udržuje jen s vypětím všech sil. Nezodpovědní politici ze všech stran (hlavně z té levé) a jejich mediální lobby se pokoušejí tuto paranoidní hypochondrii ze všech sil živit. Nabízejí se samozvaní spasitelé, mezi ty se teď pan prezident z plna hrdla hlásí.

 

Opozice hecuje českou veřejnost ze všech sil, doufá, že za ni pak vládu svrhne sama, a vůbec si neláme hlavu, zda je vůbec s to pak lidi zase uklidnit. Připomíná mi to jeden americký horor někdy ze šedesátých let, viděl jsem ho tehdy v televizi. V blázinci dojde ke vzpouře chovanců, kteří vezmou správu svých věcí do vlastních rukou.

 

Šéflékaře zabijí a schovají do psacího stolu, dozorce zavřou na půdě do klecí pro zuřivé pacienty. Zástupcem zabitého šéflékaře se stane sexuální vrah, kuchařkou notorická travička. Do této situace přijíždí, nic zlého netušíc, na návštěvu mladičká neteř zabitého doktora.

 

Ve filmu nakonec všechno dobře dopadne (tehdy ještě filmové horory končívaly dobře). Ústav v rámci bratrské pomoci obsadí zalarmovaná policie, neteř je zachráněna, dozorci vyproštěni z klecí a vzbouřenci umístěni zpátky na svá lůžka. Jenže kdo pomůže dnes nám? S bratrskou pomocí máme špatné zkušenosti a sami si pomoci, jak to vypadá, už nedovedeme.

 

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.