Padl Alexandr Vondra. Ministr obrany, co nekradl, ale vypadal jak arcizloděj
Tak už je konečně oficiální, co bylo neoficiální delší dobu: odstoupil ministr obrany Alexandr Vondra. Je v tom vlastně ironie; jako jeden z mála zřejmě nekradl, ale kvůli kauze ProMoPro, v níž nám stát ukázal, kolik může stát ozvučení jednoho sálu, veřejně vypadal jako největší zloděj.
A taky ho pronásledovala jedna z nejpotupnějších reputací, jaké můžou na českém politikovi ulpět: přestože se na ministerstvu kradlo pod ním, byl Vondra takový břídil, že sám nic neukradl.
Snad i proto, že i jeho nejbližší spolupracovníci dávali k dobrému, jak vlastně ministerstvo řídí ti pod ním a on se jen se zpožděním snaží pochopit, co se kolem něj děje. Moc se mu to nedařilo. Jeho manažerským stropem zřejmě navždy zůstane přenášení cyklostylů v disentu.
„Senátní volby na podzim ukázaly, že nemám dostatečnou důvěru,“ zdůvodnil Vondra vlastní pád. Nejen ty. Záhy na to totiž navíc padl na kongresu ODS i jako místopředseda strany pověřený před dvěma roky její očistou. Ve filmu s Michaelem Douglasem se podobnému kariérnímu vzletu říká Volný pád. Nikdy nekončí hezky.
Je vlastně s podivem, že Vondra vydržel ve vysoké politice tak dlouho. Málokdo se totiž do její současné podoby, v níž kralují chlápci s politicky méně korektní tváří typu Martina Kuby, případně arcinešťastníci jako Petr Bendl, hodí tak zoufale málo jako právě Vondra. Snad si jen v Americe nevšiml, že klíči od bytů za nás dnes cinkají exekutoři.
Někdejší poradce raného prezidenta Václava Havla a později velvyslanec v USA, což dostal jako dárek za disent, kdysi na léta zmizel z tuzemské polistopadové politiky, aby se po delším čase vrátil do její nové kmotrovské podoby, jíž vůbec neuměl. Stále si naivně myslel, že se píše rok 1992, politika je o morálce a lidé jako Ivo Rittig prodávají lahůdky. Vondrův pád byl za rohem od samého začátku.
Pochopil jsem to, když jsem krátce před senátními volbami autem projížděl litoměřickým okresem, kde Vondra kandidoval do Senátu. Silnici lemovaly jeho předvolební billboardy, z nichž se lidem prodával jako odvážný chlap, co se za ně rve. Byl to jeden z nejlepších vtipů voleb. Ano, rve, dodávali místní: vždycky když jsou volby.
Každý cítil, že jestli na severu někdo smrdí porážkou na sto honů, je to právě Vondra. Nakonec se exsenátor nedostal ani do druhého kola, obdivuhodný debakl. Nynější ministerský debakl je pouhým dokončením rozdělané práce. Myslím, že Vondrovo působení ve vysoké politice nejlépe vystihuje jeho nejznámější manažerský příspěvek našemu předsednictví EU, jež – jak jinak - začalo i skončilo ostudou.
Stál jsem jen kousek od Vondry, když se Česko v zimě 2009 v Bruselu oficiálně ujímalo předsednictví EU. Ani sám vicepremiér pro evropské záležitosti, jímž Vondra tehdy byl, do poslední chvíle netušil, jaký artefakt chystá na bruselský ceremoniál výtvarník David Černý – i on, zadavatel, se to dozvěděl příliš pozdě. Takže jsme nakonec všichni zírali na syčící a hučící Entropu, jíž protékají fekálie. Řekl bych, že jako WC, byť splachovací, se tehdy cítil i Vondra.
Že padl až teď, je vlastně neuvěřitelný příběh!
