ARÉNA NÁZORŮ: Je ještě dnes komunismus nebezpečný?

ANO

STÁLE SE MUSÍME BÁT

Josef Šíma|ArchívKomunismem a jeho návratem se – obzvláště před volbami jakéhokoli druhu – často straší. A je to dobře! Komunismu se totiž po zkušenostech u nás doma i v zahraničí bát musíme. Realita fungování komunistických režimů přinesla milióny mrtvých a masové strádání nepředstavitelného rozsahu.

Musíme znát jeho podstatu bez ohledu na to, kolikrát současná komunistická strana přizná „chyby minulosti“ a vyjádří podporu demokracii. Co jiného by koneckonců měli komunisté deklarovat, nechtějí- li, aby jejich činnost byla postavena mimo zákon.

Ti, kdo chtějí zapomenout na komunistickou realitu 20. století a vyzdvihují „ideály“ a komunistické experimenty minulosti, by si měli uvědomit dvě věci. Samosprávné komunity stojící na společném vlastnictví, jež jsou některým vzorem rovnosti a demokracie, postrádají životaschopnost. Nemají totiž motivace k soukromé iniciativě, a nejsou proto slučitelné s růstem životní úrovně.

Za druhé, i když přestaneme komunisty podezírat z toho, že chtějí návrat politické diktatury, jádrem jejich politického programu zůstává socializace investic. Chtějí mocný stát, který bude – místo lidí a firem – investovat sám na základě politického rozhodnutí.

Takovéto centrální řízení společnosti s sebou však kromě jiných rizik nutně nese plýtvání, a to v důsledku ekonomické slepoty těch, kteří ostatním za jejich peníze chtějí plánovat život – postátnit bankovnictví, provozovat železnice a budovat hospodářskou infrastrukturu, „strategicky řídit“ průmysl i služby. A stejně jako reálný poválečný socialismus, tak i „moderní“ sektorový socialismus nutně plodí „plánovaný chaos“.

Hledáme-li nejdemokratičtější společenský systém, jenž bude funkční ve společnosti čítající milióny lidí, systém, který nebude dávat hrstce lidí u moci možnost rozhodovat o stamiliardách, systém, jenž bude „každodenním referendem“ za účasti všech o tom, jak má vypadat svět kolem nás, pak musíme hledat přesně na opačném pólu ideového spektra. Systém, který odpolitizovává investice a decentralizuje rozhodování, to jest vrací moc do rukou lidí, má své jméno – společnost založená na soukromém vlastnictví a trhu.

JOSEF ŠÍMA

REKTOR VŠ CEVRO INSTITUT

Video pro silné nátury: Opilý člen ČSSD vyznává lásku Paroubkovi, na konci onanuje

Zprávy

NE

STRAŠIDLA NEJSOU

Oskar Krejčí|ArchívPro většinu lidí byl minulý režim obdobím nedostatku politické svobody a konzumní spotřeby. Je správné připomínat zločiny minulosti. Působí to výchovně, navíc tomu nelze uniknout – vždy budou lidé, kteří komunistům připomenou procesy v 50. letech.

Stejně tak jako jiní budou katolíkům připomínat upalování čarodějnic a liberálům militarismus a sklon k brutálnímu násilí v zahraniční politice. Z takové paměti vyrůstá naděje, že se lidstvo někdy poučí. Tvrdit, že komunisté jsou nepoučitelní, je do jisté míry pravda. Komunismus je jednou z verzí ideálu, který od starověku kreslí harmonickou společnost bez vykořisťování a násilí. Tento ideál je věčný a ztotožňovat jej s omezováním svobody a politickými procesy lze jen pomocí účelové propagandy.

Tvrdit ale, že se KSČM nedistancovala od zločinů minulého režimu, je nesmysl: jednak to udělala, jednak je to verbální záležitost, která nemá reálný politický význam. Slovům se v politice nedá věřit, a i kdyby se KSČM tisíckrát omluvila, stále bude pro někoho výhodné to po ní znovu požadovat.

V každé politické straně existují frakce, což platí i o KSČM. Jistě se v ní najdou nostalgici, kteří si přejí vrátit řád věcí o tři dekády dozadu. To je v současném geopolitickém cyklu zhola nemožné. V praxi to ukázali komunisté vládnoucí v Moldavsku či na Kypru – v obou případech byla zachována pluralitní demokracie.

Dnes je naplnění programů radikální levice možné jen částečně a pouze s využitím takových rezerv, jakými jsou ostrý boj proti korupci a daňovým rájům či zdanění šedé a černé ekonomiky. Smysl to má ale jen tehdy, když změna proběhne v Berlíně a Paříži, tedy na geopolitické ose, o niž se opírá Evropská unie.

Většina z těch, kdo dnes v Česku varují před akutním komunistickým nebezpečím, činí tak buď z nepochopení situace, nebo provádějí skrytou obhajobu takové svobody podnikání, jež vede k destabilizujícím formám sociální diferenciace. A tak Českem obchází strašidlo, strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily téměř všechny liberální a konzervativní síly. Strach je emoce, a proto je obtížné mu čelit racionálními argumenty. Což ale nic nemění na faktu, že strašidla nejsou.

OSKAR KREJČÍ

POLITOLOG