Když čtenář nepochopí vtip aneb méně je více
Tak jsem zase jednou „dělal legraci“. Inspirován posledními výstupy Evropské komise, zejména těmi, co se týkaly ženských kvót či například požadavku „náboženské neutrality“ (v souvislosti se svatozáří nad hlavami věrozvěstů na návrhu slovenské euromince), jsem napsal na Facebook následující status:
„Po zavedení principu náboženské neutrality se Evropská komise v příštích týdnech soustředí na tzv. pohlavní neutralitu. Mimo jiné to znamená, že se u historických osobností nebude v učebnicích ani v encyklopediích uvádět jejich pohlaví.
Učitelky v členských zemích to vítají a tvrdí, že to žákům a žákyním stejně jen pletlo hlavy. ,Neustále zdůrazňovat, že Einstein nebo Ježíš byli muži, je diskriminující a zbytečné,‘ prohlásila komisařka Readingová.“ Netvrdím, že vám to musí potrhat bránici. Je to taková miniatura v žánru, který mám rád, a to absurdní fikce.
Vezmete nějaký drobný, s velkou rezervou snad uvěřitelný fakt (v tomto případě to, že se evropští politici zabývají genderovou vyvážeností výuky dějepisu) a zveličíte ho do naprosté, zhola nesmyslné absurdity (tedy že učebnice dějepisu budou napříště zatajovat, zda byl Einstein muž, nebo žena, protože to není důležité). Někdo se zasměje, jiný jen tak lehce nakrabatí čelo, čímž dá neverbálně najevo, že to považuje za hodně slabý vtípek. Tak si to aspoň představuju. A v duchu doufám, že obě skupiny čtenářů budou aspoň vyrovnané.
Jenže kdepak! Tento status mi už poněkolikáté připomněl, jak opatrný musí být člověk s ironií a sarkasmem. Z komentářů pod statusem vyplynulo, že aspoň třetina lidí vtip vůbec nepochopila. „No to snad není pravda!“ (ano, není) a „Dělají si srandu?“ (nikoliv, pokouším se o to já) byly modelové příklady reakcí. Vrcholem byl telefonát jedné mé bývalé studentky, teď pracující pro seriózní médium, která mě požádala o zdroj mé informace. Že by o tom taky ráda napsala. Společným jmenovatelem většiny nechápajících reakcí bylo rozhořčení.
Nechci se tím nikomu vysmívat. Jakýsi humorista kdysi napsal, že nepochopený vtip má vždy dva rodiče, tedy vypravěče i posluchače. Těžko svádět vinu jen na jednoho z nich. Ale neřekl bych, že můj pokus o sarkastickou anekdotu byl nějakým intelektuálním oříškem. Její nepochopení dokazuje spíš to, jak povrchně mnozí konzumují informace, jež se na ně valí. Zkrátka žijeme v zajetí vzorců, které jsme si vytvořili, a bez většího přemýšlení do nich dosazujeme přicházející zprávy. Podle nich pak lajkujeme nebo se zlobíme, prostě generujeme odpovídající emoce.
Štve nás EU? Nehledáme argumenty pro a proti, nemáme zájem o diskusi. A tak i sebevětší nesmysl zařadíme do chlívečku „další pitomost z Bruselu“, počítačovou myší „odklikneme“ svou nenávist a frčíme dál. Když to přeženu, přestali jsme se k informacím chovat jako k faktům, jež musí náš mozek zpracovat a přetavit v kvalifikovaný názor, nýbrž je bereme jako pouhé předpřipravené emoce.
Četl jsem o jednom experimentu, který se svými studenty udělal učitel médií na jedné americké škole. Na jeden týden jim naordinoval přísnou informační dietu. Poprosil je, aby se na sedm dní „odstřihli“ od všech zpravodajských serverů i dalších zdrojů informací, včetně Facebooku. Každý večer dostávali pouze jakýsi monitoring, jejž pro ně připravovali studenti z jiné třídy. Bylo to deset nejdůležitějších zpráv toho dne, každá přepsaná do jediného odstavce. Účastníci experimentu je měli přečíst a seřadit od té, která je nejméně potěšila, až po tu, z níž měli největší radost. To proto, aby o nich přemýšleli.
Smysl experimentu? Na jeho počátku i na konci všichni podstoupili tři testy. První zkoumal všeobecnou informovanost, druhý inteligenci a třetí psychické rozpoložení, zkrátka to, jak se účastníci cítili „šťastní“. Výsledek? V průměru dosáhli na konci experimentu ve všech třech testech lepších výsledků. Ne o moc, ale již mimo pásmo případné statistické chyby. Byli bystřejší, spokojenější a kupodivu i lépe informovaní.
Jak známo, méně někdy znamená více. Vlastně se potvrdila jen stará známá pravda. A co na to ty trubky v Bruselu?
