KDU-ČSL: krysy vyhánějí krysy
Lidovci, jestli si tuhle legrační a často i méně legrační partu ještě pamatujete, usedli po krajských volbách v několika krajských radách a pár průzkumů je po čase znovu poslalo poblíž hranice vstupu do sněmovny – snad jako trest za méně lidovou politiku vládní TOP 09 a spol. Takže se převážně moravští bratři a sestry jako obvykle nadchli sami sebou, popili spolu programově na sjezdu v Jihlavě a trochu se zasnili.
A nejvíc asi jejich šéf Pavel Bělobrádek, vcelku neznámý veterinář. „Dokud v České republice nezavládne pořádek, pak se nikam nedostaneme. V potravinářství, kde jsem roky pracoval, platí jedno. Kde je nepořádek a špína, tam se drží krysy a potkani. Ve státě je to stejné. A že ty naše krysy jsou řádně vypasené,“ řekl na adresu především vládní koalice.
Proč ne. Co taky chcete od Martina Kuby, Petra Bendla či stále ambicióznější Karolíny Peake, jíž bude brzy k založení poslaneckého klubu stačit její jediný mandát a možná i člen projektu jménem LIDEM, což určitě neznamená nás, lidi?
Problém je, že když lidovci ještě dokázali pobláznit dost voličů na vstup do sněmovny, takže díky tomu seděli v každé vládě, protože to byl jejich jediný skutečný program, v němž je dlouho nikdo netrumfl, byli to právě oni, koho mnoho lidí považovalo za krysy. Případně za svině, můžu-li vzpomenout na slavnou karikaturu nedávno zesnulého Vladimíra Jiránka.
Ostatně stačí pohled na jejich historické partajní doyeny, z nichž někteří bohužel přežili i vlastní historii. Jiní, jako třeba Jan Kasal či Cyril Svoboda, jemuž funkce vždy suplovala orgasmus, dokonce vedli stranu i dvakrát – další charakteristický rys typický pro lidovce: boj o moc vždy trumfuje vše ostatní. Že KDU-ČSL kdysi vedl i jistý bratr Miroslav Kalousek, je samozřejmostí. I on je …
Právě lidovci nám kdysi taky dali fantastického muže Davida Macka, svého někdejšího mladého místostarostu a člena týmu Pokoj a dobro, o němž je lepší víc nevědět; moc dobra bývá horší než peklo. Právě on chtěl před časem za ministra financí Tomáše Sedláčka s odůvodněním, že u veřejných peněz potřebujeme „voňavější tvář“ než Kalouska.
„Náš čas přijde,“ věří Bělobrádek. „Ano, chceme být při tom, ale máme hranice, které jsou nám drahé, a nehodláme je vyměnit za něco jiného.“
A sakra! Lidovecká hranice, kterou Bělobrádek nehodlá vyměnit, se totiž jmenuje sedm procent volebního zisku a následné vydírání vlády. Lidovci se tímto modelem pásli tak dlouho, že je ani nenapadlo, že jednou přijde někdo jako Vít Bárta s vlastním Bohem i výzvědnou službou a všemu bude náhle konec!
Pravda ovšem je, že tato stará dobrá lidovecká tradice z české politiky nikdy nezmizela, jen se prostě vrací v různých formách. Snad abych na závěr jen parafrázoval nezvykle literárního Bělobrádka: Jakmile se krysy jednou někde uchytí …
