Konec světa už byl
Datum konce světa se neodvratně blíží a přátele Apokalypsy zřejmě čeká další zklamání. Můžu jim to trochu ulehčit: co když konec světa už byl a oni si toho jen nevšimli?
"Ani to nemusí bouchnout, někdy to jen tak trochu zakníkne," napsal v minulém století Thomas S. Eliot, britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Zemřel roku 1965 a možná díky tomu těsně propásl okamžik, kdy to začalo tiše kníkat.
Říká se, že civilizace začíná umírat ve chvíli, kdy opustí principy, na kterých vznikla. Pokud připustíme, že ta naše se narodila v antickém Středomoří, tak máme cestu definovanou: poznání, svoboda ducha, posouvání hranic, morálka na křesťanských základech.
Právě v době, kdy zemřel T. S. Eliot se zdálo, že ještě nikdy jsme se po téhle cestě nepohybovali tak jistě: "nevyčerpatelná" jaderná energie, Mt. Everest, Marianský příkop, Měsíc, dramatický nástup nejrůznějších nových vln ve filosofii, literatuře, filmu, hudbě. Květinové hnutí, osvobozené kolonie, boj za odzbrojení... Zdálo se, že nic není nemožné a že při troše dobré vůle můžeme postavit ráj. Že k tomu stačí jen všechny nakrmit a zavést neomezenou svobodu. Že k tomu dokonce možná nepotřebujeme jeden z těch základových pilířů: křesťanskou morálku.
Pak se ale ukázalo, že takhle svět nefunguje. Že ledacos bylo naivní, problémy jsou složitější, než se optikou 60. let zdály být, a že spoustě věcí, které vypadaly jasné, vlastně vůbec nerozumíme. Že je potřeba trochu zpomalit. A že když se zaměříme víc na sebe, než na posouvání hranic, ještě pořád můžeme pád do vývrtky vybrat.
Jenže takhle to taky nefunguje: prudce ubrat plyn, nebo dokonce šlápnout na brzdu v krizové situaci může být osudné nejen na kluzké silnici. Od té doby se příznaky krize vrší. Každý, kdo ví jen trochu víc o tom, jak skončil Řím, má husí kůži. Nefunkční ekonomický model, barbarizace společnosti, drancování zdrojů na doraz, rostoucí neklid mezi divokými národy, podivné kulty, odtrženost elit od reality...
Ale jeden z vůbec nejvýraznějších symptomů kníkání za plíživého konce je právě to, jak radostně se davy chápou všech apokalyptických proroctví. Nejen v časech soumraku římského impéria. Špek s mayským kalendářem zabral i navzdory tomu, že v roce 1997 selhala kometa Hale-Bopp, v roce 1999 jak Nostradamus, tak zatmění Slunce a jen o rok později chiliastická očekávání konce milénia nebo počítačový kolaps Y2K. To by v tom byl čert, aby to jednou nevyšlo...
Příčinu není tak těžké pochopit, stačí se podívat na průměrný vzorek čekatelů konce věků. Když si dáme stranou ty, kteří na jejich blbosti vydělávají, pak máme před sebou skupinu vyznačující se omezeným rozhledem (což nemusí nutně souviset se vzděláním), neuspokojivým sociálním zařazením a životním pocitem mravence v hodinkách. Podvědomě doufají, že kdyby hodinky někdo rozšlápl, zas by se ocitli v prostředí, kterému rozumějí.
Mnoho proroctví má schopnost se za určitých okolností (bohužel, právě takových, jaké panují dnes) naplňovat pouhým vyřčením. Neplatí to jen o burzovních pádech a krachu bank - týká se to i mnoha společenských pohybů. Těch ničivých na prvním místě.
Zatím ještě podvědomí davů počítá jen s osvobozujícím úderem zvenčí - toho času zrovna v podobě katastrofy údajně předpovězené starými Mayi. O pár obrátek civilizační vývrtky níž by si už ale mohlo vystačit bez komet, zemětřesení a slunečních bouří: zařídí to samo.
Určitá skupina zastánců proroctví o slunovratu 2012 proto raději říká, že nepřijde konec světa, ale změní se lidské myšlení (a někteří z nich, mimochodem, i na tomhle dokáží dobře vydělávat). Bojme se toho, co vymyslí lidé doufající, že jim to začne myslet až teprve díky mayskému kalendáři.
Další texty autora najdete na www.novakoviny.eu.
